Tioga Road

Po dvou letech opět stojíme na sanfranciském letišti a kolem nás se kupí hromada zavazadel, jimž vévodí pět velikých černých vaků. V nich se kromě našich kol ukrývají ještě držáky kol a zahrádka na střechu auta, stany, spacáky, boty a další věci, které se nám nevešly do tašek nebo batohů. Po další hodině, kdy jsme stačili dojet do půjčovny pro auto a naskládat onu hromadu za dohledu nervózní černé policistky do našeho dodge, ujíždíme po osmiproudé dálnici ven z města a zároveň vstříc novým dobrodružstvím.
Do Yosemitu dorážíme ve čtyři ráno a protože je ještě příliš brzo hledat místo na postavení stanu, pokračujeme na skalní vyhlídku Glacier Point, abychom se pokochali východem slunce nad Sierrou Nevadou. Jako první živý tvor nás vítá černý medvěd, který se kolébá po silnici. Reflektory našeho auta se mu ale asi moc nezamlouvají, a tak mizí mezi stromy vedle cesty. Malé parkoviště poblíž Glacier Pointu je ještě úplně prázdné. Vylézáme ven protáhnout si ztuhlé údy a v náručí lesních velikánů vdechujeme plnými doušky chladný vzduch silně provoněný pryskyřicí. Je to náš první den v divočině a před námi jsou bezmála čtyři týdny putování po americkém jihozápadě. Jaké asi budou? Splní se naše očekávání a dosáhneme všechny cíle, které jsme si vytyčili?
Náš kemp Upper Pines se krčí na úpatí hladké žulové stěny, přesně kilometr pod místem, kde na nás ráno dopadly první sluneční paprsky. S cyklistickým nářadím v ruce montujeme na střechu auta zahrádku a k ní připevňujeme držáky na kola. Spojeným úsilím se nám nakonec dílo daří a zbytek odpoledne věnujeme pěší turistice.
Druhý den ráno opouštíme království yosemitských žulových obrů. Náš temně modrý dodge spokojeně přede a hravě zdolává stoupání ze dna Údolí. Klikatící se asfaltová stužka, vedoucí severozápadním směrem zpátky na San Francisco, nás po pár kilometrech přivádí na odbočku, která se stáčí na východ. Tady začíná legendární silnice Tioga Road. Je to první cesta směrem od jihu, která se odváží překročit hřeben Sierry Nevady. Až sem se táhne dvě stě padesát kilometrů dlouhý a ničím nepřerušený hřeben čtyřtisícových vrcholů. Tioga Road vrcholí v sedle Tioga Pass, které je zároveň jediným v Kalifornii s výškou přes tři kilometry.
Po celé věky byly nedozírné lesy této části Sierry Nevady domovem jelenů, kamenité svahy hor obývaly ovce tlustorohé a po kořisti tady slídili medvědi a horské pumy. Jen občas se sem zatoulali Indiáni na svých loveckých výpravách. První bledé tváře sem zavítaly až v roce 1833, kdy skupina traperů pod vedením Josepha Walkera, projížděla lesy poblíž dnešní Tioga Road. Patnáct let na to vypukla v Kalifornii zlatá horečka, která spolu s dřevorubeckým běsněním znamenala pro hory smrtelné nebezpečí. To se podařilo zažehnat v roce 1864, kdy prezident Abraham Lincoln podepsal zákon o ochraně Yosemitského údolí. A v roce 1890 byl za nemalého přispění přírodovědce Johna Muira vyhlášen národní park, do kterého byla zahrnuta i oblast kolem Tuolumne Meadows, kudy dnes prochází Tioga Road.
Silnice, po které jsme odbočili, vede zprvu stále lesem a teprve po hodině jízdy se začíná zakusovat do holých žulových strání. Je nejvyšší čas nasednout na kolo a proto zastavujeme na Olmsted Pointu ve výšce 2560 metrů. Na jihovýchodě se tyčí třítisícový Clouds Rest a za ním Half Dome, který uzavírá Yosemitské údolí. Ačkoliv je to sem z Údolí vzhůru Tenaya Canyonem pouhých třináct kilometrů pěšky, autem jsme museli objet celých devadesát. Sundáváme kola a převlékáme se do cyklistického. Netrvá dlouho a čtveřice českých cyklistů vyráží po Tioga Road. Lepší kulisy na odstartování první túry v Americe jsme si už asi nemohli přát. Cesta vede mírně z kopce do údolí, ve kterém se třpytí vody jezera Tenaya Lake, obklopeného ze tří stran prudkými žulovými stráněmi. Je to jeden z nejkrásnějších pohledů, který jsem kdy v životě spatřil, a přesto se za odjíždějící skupinou dívám smutně. Zbyla na mě totiž nevděčná úloha řidiče auta.
U Tenaya Lake dělám malou zastávku, voda je celkem teplá, ale na koupání není čas. Fotím naši skupinku a chvilku pozoruji horolezce, kteří jako malé blešky postupují obrovskou žulovou stěnou nad silnicí. A potom rychle zpátky do auta a fofrem na Tioga Pass. Tam nechávám auto a na kole se vracím naproti naší skupince, kterou potkávám, když stoupá z Tuolumne Meadows. Přemlouvám je, ať vůbec nespěchají a v klidu si uvaří, chci se taky přeci jenom trochu projet. Prosvištím kolem louky Tuolumne Meadows, prokličkuji mezi žulovými dómy a v sedle nad Tenaya Lake se obracím. Takhle na kole projedu alespoň dvě třetiny dnešní túry.
Teď teprve můžu zdvihnout hlavu a rozhlédnout se. Kolem se zdvihá jeden obrovský monolit za druhým. Jejich úbočí tvoří hladké kamenné plotny, prudce padající na všechny strany. Žulové homole jsou si tak podobné, že po chvíli jízdy nepoznám, mezi kterými jsem se před chvílí prosmýkl. Když si chci vyfotit impozantní Fairview Dome v celé jeho velikosti, musím opustit silnici a naproti vylézt hladkou kamennou strání tak vysoko, aby mně ve výhledu nebránily pokud možno žádné stromy. Cyklistické tretry však na žule moc nedrží, takže tahle fotka bude opravdu zasloužená.
Opouštím bludiště obrů a z mírného kopce sjíždím na Tuolumne Meadows. V délce čtyřech kilometrů se po levé straně silnice táhne rovinatá louka, pokrytá nízkou trávou, kterou podzimní mrazíky zbarvily do zlatohněda. Louka je obklopena borovicemi a smrky a na jejím východním konci se bělá osamělý Lembert Dome. Tuolumne Meadows, které leží ve výšce 2600 metrů, tvoří největší subalpinská louka v Yosemitském národním parku. Okolí je protkáno sítí turistických stezek, po kterých se vydávají trekaři na několikadenní túry do nitra Sierry Nevady. Okolní žulové monolity jsou také rájem horolezců. Na rozdíl od přelidněného Yosemitského údolí, kde se nachází neuvěřitelná koncentrace lezeckých cest na poměrně malém prostoru, nabízí rozlehlá oblast Tuolumne Meadows horolezcům, kterým nevadí dlouhé nástupy pod stěnu, možnost být v celé stěně úplně sami a daleko od veškerého lidského mumraje.
Výletní centrum je nyní v druhé polovině září téměř prázdné. Sezóna se tady obvykle uzavírá koncem měsíce a v té době tady osiří i kemp, lodžie, obchůdky a benzínová pumpa. V listopadu všechno kolem pokryje sníh a teprve na jaře se tady objeví sněhové frézy, které uvolňují silnici, aby sem od června zase mohli po Tioga Road přijet návštěvníci.
Z Olmsted Pointu na Tuolumne Meadows ztratila Tioga Road téměř tolik výškových metrů, kolik nastoupala. Nyní však musí, aby dosáhla Tioga Pass, nabrat přes čtyři sta metrů. Stoupání lesem kolem Lembert Dome vůbec nevypadá jako žádný krpál. Není tam jediná serpentina a oko cyklisty se nemůže o nic opřít, aby posoudilo, co ho čeká. Vypadá to, jako by se jelo téměř po rovině, ale nohy, snažící se trošku rozpohybovat zpomalující se tempo, stále více těžknou. Na své si přijdou i plíce, které v řídkém vzduchu sípají jako sentinel.
Napravo od cesty se v lese nacházejí ještě nějaké stáje a ohrady pro muly, ale to už jsou opravdu poslední stavení patřící k Tuolumne Meadows. Nalevo míjím utajené dva stromy poměrně mladých sekvojovců obřích. Utajené proto, že se o nich v žádném průvodci nepíše. Kmeny se barvou i svojí velikostí podobají cedrům, ale drobné a oblé placaté jehličky jednoznačně určují, že je jedná o strom, jehož nejmohutnější exempláře jsou největšími živými organismy na světě.
Stoupání se zmírňuje a přijíždím do oblasti, kde se les pravidelně střídá s horskými loukami. Okolí se poznenáhle mění. Daleko vzadu zůstaly doběla zbarvené žulové monolity a s nimi i Cathedral Peak, nejimpozantnější hora kolem Tuolumne Meadows. Vystřídaly je stráně spoře porostlé trávou a pokryté tmavými kameny. Jen hory kolem zůstaly stejně vysoké.
Chvíli se mi zdá, že už nějakou dobu jedu téměř po rovině. Že by už sedlo? Ano, na konci louky vidím stát několik aut a za nimi uprostřed silnice malou budku. Tady přesně na Tioga Pass se nachází východní vstup do Yosemitského národního parku, který se právě chystáme opustit. Zastavuji ve výšce 9945 stop, což je přesně 3031 metrů. To je rekord, který asi jen tak nepřekonám.
Na sedle není žádné vedro, takže u auta na parkovišti se hned teple oblékám. Ale to už hučí plynový vařič a všichni si v klidu spolu s kávou znovu vychutnáváme celou dnešní premiérovou cestu.

Text a foto Radovan Kunc