Jotunheinvegen a Murudalen

Autobus plný cyklistů sjíždí k jezerům Bygdin a Vinstra, ležících na úpatí horských velikánů pohoří Jotunheimen. Směřuje na úzkou šíji, která obě jezera odděluje. Nad hladinou jezera Bygdin, které proniká do nitra hor více než dvacet kilometrů směrem na západ, se tyčí řada zasněžených dvoutisícových vrcholů. Za jezerem Vinstra, rozlévající své vody směrem na východ, se táhnou bezlesé holé pláně, z nichž vyrůstají oblé kopce. A právě tímto směrem se chystá vypravit celé osazenstvo autobusu, vážící sem cestu až z kotliny české.

V plánu mají projet cestou Jotunheimvegen a potom se údolím Murudalen dostat do kempu Nybrua na břehu řeky Sjoa.Josunkeimenvegen1.jpg
Dole u chaty Bygdin se poklidně pase sob. Chvilku nato už nás autobus nemilosrdně vyhazuje v chladném horském povětří na parkoviště na nultém kilometru cesty. Nacházíme se ve výšce jedenáct set metrů a suše konstatujeme, že počátkem srpna už jsme zažili větší vedra. Po nezbytné kontrole našich strojů, jestli přečkali tisíc dvě stě kilometrů dlouhou přepravu bez úhony, vyrážíme na cestu. Začátek je snadný, protože silnička sjíždí dolů do osady Lykkjestolane. Napravo se táhne jezero Vinstra, po jehož severním břehu pojedeme prvních sedmnáct kilometrů. Silnice na břehu by měla být rovinatá, ale nám to tak vůbec nepřipadá. Do cesty se nám každou chvíli postaví nějaký kopec nebo kopeček. Naštěstí válcovaná cesta je hladká a tak se jede vcelku dobře.
V norských horách jsou asfaltové pouze hlavní silnice. Naprostá většina vedlejších cest je pouze válcovaná. Povrch silnice ovlivňuje materiál, který byl použit na horní vrstvu. Ve východní části Jotunheimen, kde se právě nacházíme, se k tomuto účelu využívá zvláštní šedivý jemnozrnný písek, který se těží z morén dotlačených sem ledovcem. V žádném případě se nejedná o průmyslovou těžbu, která by hyzdila krajinu. Jenom občas je u cesty vidět částečně odtěžená, několik metrů vysoká terénní mulda, nebo maličký lom, poskytující cestářům materiál. Povrch silnice se dobře uválcuje a za pomoci dešťové vody vytvoří hladkou a odolnou vrstvu. Silnice je někdy tak hladká, že neznalý návštěvník se může domnívat, že jede po asfaltu. Pokud je však materiál, použitý na povrch cest, hrubozrnný, není kvalita cesty dobrá a často se na ní tvoří roleta. A vůbec nejhorší pro cyklisty jsou kamenné valounky s pískem, který se nikdy nespojí. Na cestě pak leží hluboká vrstva, ve které prokluzují i ty nejlepší pláště horských kol. Podél jezera stojí malé osady. V dřevěných domcích už nikdo trvale nebydlí, všechny slouží k rekreaci. Množství loděk na břehu svědčí o tom, že víkendoví obyvatelé jsou vášnivými rybáři. K jedné takové osadě nás zve směrovka s nápisem SANDDALEN, ale nikdo se nenechá zlákat. Všichni si už asi sandály přivezli z domova. Na konci jezera Vinstra začíná cesta zvolna zdolávat dvousetmetrové převýšení do sedla mezi kopci Austhoa a Buhoa. Za sedlem se otvírá pohled na krajinu, kterou cesta Jotunheimvegen vede dál. Nevidíme žádná stavení, jenom holé pláně, kulaté kopce a pod nimi jezera, jezírka, bažiny a neveliké plochy lesů. Sjíždíme dolů a naše cesta se otáčí na sever. Okolí je velice členité. Ledovec po svém ústupu tady zanechal spoustu malých kopečků, údolíček a prohlubní, vše řídce porostlé břízami a borovicemi. Josunkeimenvegen2.jpgPoblíž horské farmy Kvalsetra se nachází místo, kde se v sedmnáctém století lovili sokoli. Chytali je do důmyslných pastí a potom prodávali na šlechtické dvory. Někteří dravci se dostali i na dánský královský dvůr. V místě Rauskaret po třiceti osmi kilometrech jízdy opouštíme cestu Jotunheimenvegen. Ta ještě pokračuje čtrnáct kilometrů do vesnice Skabu, kde končí. Aby se tam dostala, musí spadnout více než tři sta metrů k jezeru Slangen a zase od něho vystoupat. Sjezd k jezeru dobře poznala jedna z našich skupinek, která přejela odbočku. Ty, kteří nezabloudili, čeká adrenalinový sjezd k řece Hinogla a bezprostředně potom stoupání v nepěkně prokluzujícím štěrkopísku cesty. Tento neoblíbený povrch naštěstí po pár kilometrech končí a dále vede jen lesní cesta. Jedeme borovicovým lesem, který je vyschlý na troud. Pokud zastavíme a vydáme se do lesa, zanecháváme v suchém žlutozeleném lišejníku deset centimetrů hluboké stopy. Nebýt takové sucho, tak už určitě máme plno křemenáčů. Teď jsme vděční i za těch pár kousků, které jsme při jízdě uviděli. Sběr hub na kole je vůbec oblíbeným sportem českých cyklistů v norských lesích. Sami jsme si už tuto disciplínu, vyžadující dobrý postřeh a velký batoh, v minulých letech párkrát vyzkoušeli, ale letos nejsou nejvhodnější podmínky. O co je však méně hub, tak o to je více komárů. Ten, kdo na chvíli zastaví, je odsouzen k neustálému fackování se, než zase nasedne a zmizí pryč. Naštěstí se komáři vyskytují jenom v bažinatých lesích a těch už cestou moc nepotkáme. Nastává nejošemetnější úsek dnešní jízdy. Podle všech map cesta uprostřed lesa končí. Podle plánu, jak překonat toto místo, jsme se měli vypravit azimutem skrz severský prales směrem na severozápad a po pár set metrech poblíž statku Nysetrene narazit na jinou cestu. Naštěstí traktorista ze statku tento nedostatek v místní síti komunikací objevil a neustálým ježděním se svým strojem po lese problém vyřešil. Ke statku se tedy dostáváme bez komplikací. Obdivujeme lidi, kteří tady uprostřed lesa a dvacet pět kilometrů od hospody, žijí. Kromě toho, že je nikdy nemůže naštvat soused, mají tady pěkný výhled. Široké údolí Murudalen lemují z obou stran oblé kopce, z nichž některé jsou vysoké přes šestnáct set metrů. To je o celých tisíc metrů výš, než leží dno údolí. Přestože se blíží večer, není kam spěchat. Letní dny jsou na severu dlouhé a tábor takřka na dohled. Už jenom slabou hodinku pozvolného klesání a jsme u řeky Sjoa. Až budeme dneska večer stavět stany, budou mít naši bejci v sobě dalších šedesát devět kilometrů.