S kolem na Kjeragu

Skalnaté srázy nad tábořištěm, sevřeném v úzkém údolí, osvětlují poslední sluneční paprsky. Konec údolí je přehrazený ledovou hradbou, která je součástí velkého ledovce, usazeného jako těžká bílá duchna na hřebenech hor. Podvečerní kulisa rámuje právě končící den v norských horách. Máme v nohách pěkný výlet, při kterém jsme vyjeli na náhorní plošinu Hardangervidda, stanuli u 182 metrů vysokého vodopádu Vøringfoss a dlouhým sjezdem se vrátili zpátky ke fjordu.

Věříme, že i další dny budou plné podobných zážitků. Zítra se máme přesunout do Rogalandu, hornatého kraje plného skal a kamení. Čeká nás vyvrcholení naší výpravy. Chceme se dostat na Kjerag a stanout na horním okraji jeho severní stěny, padající kilometr kolmo dolů k hladině Lysefjordu. Temeno hory je téměř ploché a tvoří jej rozlehlé žulové plotny, po nichž by se dalo jet na kole. Na vrchol vede stezka s převýšením pět set metrů. Tudy budeme muset vynést kola na rameni. Nebude to žádná sváteční vyjížďka, ale to nás na tom právě láká. Slunce zapadlo za postranní hřeben a stany jsou postaveny. Chystáme večeři. Ve dvoulitrovém hrnci klokotá voda. Myšlenkami jsem na kole kdesi v kopcích. Chvíle nepozornosti a vylévám si celý vroucí obsah hrnce na nohu a do boty. Sen o Kjeragu pro mne tímto končí. Následující týden cestou zpátky do Čech mi doktor výpravy na operačním sále na druhém sedadle našeho autobusu postupně odstřihává odumřelou kůži a dezinfikuje obnažené maso neskutečně pálícím septonexem. Před každým tímto zákrokem mi dává narkózu ve formě dvou panáků whisky. Drastická léčba je však úspěšná a hrozící infekce zažehnána. Po měsíci můžu opět chodit. Uplynul rok, sedím na svém bejku a mezi skalnatými kopci mířím do nitra hor. A se mnou skupina přátel, odhodlaných vystoupit na Kjerag. Úzká asfaltka nás zavádí do nepřehledného bludiště hor a skal. Silnice se v neustálých zatáčkách proplétá sem a tam, nahoru a dolů. Mezi kopci leží spousta jezer. V táhlém stoupání se noříme do husté mlhy. Je právě 11. srpna 1999 a v tuto chvíli by mělo začínat zatmění slunce. My však vidíme jenom pár metrů před sebe. Na nejvyšším bodě je cedule, ze které se dozvídáme, že silnice byla  postavena teprve před necelými dvaceti lety. Vybudovali ji během stavby největší norské vodní elektrárny.
Na Rogalandské vysočině bylo v nadmořské výšce okolo tisíce metrů vybudováno několik umělých jezer a jejich voda svedena obřím potrubím v nitru skal do turbín, umístěných na úrovni moře. Nová silnice přivedla do těchto míst turisty a díky nim byl pro ostatní svět objeven Kjerag. Odlehlost místa však způsobuje, že leží stranou tras většiny cestovních kanceláří. Jedinečné dílo přírody je tak chráněno před turistickou invazí. Začínáme klesat. Požitek ze sjezdu nám kazí další kopce, které se před námi nenadále vynořují. Konečně přichází poslední klesání, při kterém vyjíždíme z mlhy. Dole na kraji srázu stojí horská chata Oygardstol, o kterou je opřena řada opuštěných kol. Ne všichni se chtějí táhnout nahoru s bicyklem na zádech. Nad námi se tyčí první výšvih, jehož vrchní část halí mraky. Cesta stoupá sráznými skalnatými plotnami. V nejprudších místech jsou umístěny řetězy. Vysokohorská turistika s kolem na hřbetě vyžaduje dobrou rovnováhu. Kdybych chytil záklon, tak bych si určitě během kutálení dolů poškrábal lak na rámu.
Jak získáváme výšku, pozorujeme, že vrstva mraků nad námi se začíná tenčit. A opravdu, na chvíli zahlédneme i slunce, zpola zakryté Měsícem. Slabá vrstva mraků dokonale filtruje sluneční světlo a nemusíme mít ani tmavá skla, abychom mohli pozorovat zatmění. Stezka dále vede přes dvě údolí a jen málokde je sjízdná. Třetí a poslední výšvih je dlouhý, ale ne tak prudký jako ten úvodní. Skála se pokládá. Blížíme se k vrcholové plošině. Nasedám na kolo a rozjíždím se. Než odhalím nástrahy terénu, ještě párkrát sesednu, ale pak už se projíždím po rozlehlých žulových plotnách. Kamenný povrch je členitý a jízda po něm je technicky zajímavá. Po dvou kilometrech přijíždím na skalní ostroh. Je to první ze dvou přírodních divů na Kjeragu. Pod ním má být ta slibovaná kilometrová díra, ale díky mléčné mlze mám z toho zážitek, jako kdybych se díval z balkónu jednopatrového domku. Naše skupinka pokračuje dál. Po pár stech metrech dorážíme na Kjeragbolten. Troufám si tvrdit, že je to nejfotogeničtější místo v celém Norsku. Mezi dvěmi svislými stěnami je zaklíněný zhruba dvoumetrový kulatý balvan a pod ním zeje bezedná propast. Směrem dolů se stěny od sebe zřetelně rozestupují a s jistotou lze předpovědět, že balvan tam nebude sevřen věčně. Hustá mlha však z tohoto místa dělá atrakci na úrovni houpačky na Matějské pouti. Děláme pár fotek něčeho v mlze a zklamáni odcházíme. Pokleslou náladu si vylepšuji bikováním na skalních plotnách. Krátké prudké výjezdy a sjezdy, traverzy, různě veliké schody, nenadálé trhliny a roztroušené balvany způsobují, že zapomínám na vše a vychutnávám si jízdu po skále.
Už jen pro tyto chvíle stálo za to vytáhnout sem kolo. Ani si neuvědomujeme, že se viditelnost lepší. Když už chceme začít sestupovat, objevují se mracích díry. Rozhoduji se zůstat nahoře co možná nejdéle, třeba se počasí ještě změní. Po plotnách se vracím k zaklíněnému balvanu a čekám. Tady už to nevypadá tolik optimisticky. Z propasti se stále valí mlha. Oblékám si všechno oblečení, opírám se o studený kámen a osamocený upadám do letargického polospánku. Během bezmála dvou hodin čekání sem dorazily jen tři skupinky turistů. Počasí se nelepší. Vstávám a jdu rozhýbat ztuhlé končetiny. Na okraji srázu zůstávám překvapeně stát. Devět set metrů pod sebou vidím modrou hladinu fjordu. Dole svítí slunce a mlha začíná pár metrů pod okrajem propasti. Jak je to možné? Před dvěmi hodinami nebylo vidět vůbec nic. Vtom mi to dochází. Teplejší vzduch stoupal od hladiny fjordu po celý den vzhůru podél stěn, ve větších výškách se v chladnějším prostředí srážel a vytvářel hustou mlhu. Seshora to vypadalo, jakoby dole spustili odvětrávání nějaké gigantické prádelny a obrovské ventilátory hnaly vodní páru vzhůru. Oblačný příkrov, sedící na temenech hor, nebyl příliš tlustý a během dne se zvolna  rozpouštěl. Jak se slunce přesouvalo po obloze na západ, začalo prohřívat fjord, táhnoucí se od západu na východ, a s ním i severní stěnu Kjeragu. Vlhkost, obsažená ve stoupajícím teplejším vzduchu, se ve vyšších polohách stále srážela, ale spodní hranice vznikající mlhy se pomalu posouvala vzhůru. Z mého předchozího stanoviště jsem nepozoroval žádnou změnu, protože mlha se zpoza okraje propasti valila stejně hustě, ale směrem dolů viditelnost rostla. Ještě pár minut a slunce osvítí celý Kjerag. Zrovna ve chvíli, kdy zasvěcuji německého turistu, jak se mačká můj foťák, přichází kamarád z naší výpravy. Byl už téměř dole, ale když zjistil, že se počasí lepší, obrátil se a vrátil. Nechtěl odjet z Norska bez Kjeragu. Prima, jsme na to dva. Za chvilku opravdu vysvítá slunce. Pod vklíněným balvanem zeje obrovská díra a pohlédneme-li dolů před sebe, vidíme průrvou mezi stěnami propasti až na hladinu fjordu. Rychle se fotíme na balvanu, než se uvolní a nenávratně zřítí do hlubin, a přesouváme se ke skalnímu ostrohu. Zdálky vidíme, že celá obří kazatelna je v horní části převislá. Prasklina ve skále napovídá, že se celý převis jednoho krásného dne nenápadně oddělí a o kilometr níže žbluňkne do fjordu. Inu, nic na světě netrvá věčně, i když se to kdovíjak věčně tváří. Snad to ale ještě chvíli vydrží. To si říkám, když se s kolem opatrně aranžuji na úzký kámen, ostře vyčnívající do prázdna. S jednou nohou na zemi si sedám do sedla a vší silou mačkám obě brzdy. S předním kolem pár centimetrů od propasti lokám plné doušky adrenalinu. Brzo však vítězí zdravý rozum a pomalu couvám do bezpečí. Nic se nemá přehánět. Tato druhá moudrost, kterou jsem si během krátké chvíle uvědomil, by mohla líčení zážitků klidně ukončit, nebýt nádherné cesty zpátky. Kam jen dohlédneme, se kolem nás v obrovských vlnách vzdouvá nekonečné moře skal, ozářené zapadajícím sluncem. Teprve teď můžeme ocenit, jak je okolní kamenná pustina krásná. Lehce se přehupujeme přes skalami pokryté kopce a s přicházejícím soumrakem dorážíme do tábora.