Sognefjellsvegen

V celém Norsku není mohutnějšího řetězce hor než sto třicet kilometrů dlouhý a sedmdesát kilometrů široký společný masív dvou pohoří Breheimen a Jotunheimen. První z nich, jehož jméno zní v překladu Domov Ledu, vyrůstá na západě strmě z hladiny Innvikfojrdu, aby ve výšce téměř dva tisíce metrů kulminoval šedesát kilometrů dlouhou ledovou hradbou Jostedalsbreenu, který je se svými celkovými 490 čtverečními kilometry největším ledovcem v Evropě.

Směrem do vnitrozemí pokračuje pohoří Breheimen rozlehlou pustinou, pokrytou dalšími nesčetnými ledovci a horskými hřebeny, kde se prohánějí pouze vítr a stáda sobů. Ještě dál na východě navazuje na toto bezbřehé království hor a ledu nejvyšší skandinávské pohoří Jotunheimen, čili Domov Obrů. Horská oblast, kde končí Breheimen a začíná se zdvihat Jotunheimen, se nazývá Sognefjell.
Právě přes Sognefjell vedla již ve středověku obchodní trasa, která spojovala vnitrozemí s osadami na západním pobřeží v oblasti Bergenu. Po staletí zde putovaly karavany obchodníků, kteří na svých zádech nebo koňských hřbetech dopravovali přes hory svoje zboží. Do vnitrozemí směřovaly ryby a sůl a opačným směrem zase kožešiny, máslo, železo a kolomaz. Přes pohoří se obchodníci dostávali několika stezkami. Ta, která se používala v létě, nebyla zase schůdná v zimě a naopak. Pohoří je totiž devět měsíců do roka pokryto sněhovou pokrývkou, která místy dosahuje až osm metrů. Uvážíme-li skutečnost, že od fjordu museli obchodníci překonat čtrnáct set výškových metrů, je nabíledni, že místní obchodování bylo spojeno s hodnotnými sportovními výkony. 
Těžké přírodní podmínky a veliké převýšení nebyly jedinými soupeři obchodníků. Ti se mnohdy museli o svoje zboží poprat s místními lupiči, kteří na obchodu chtěli participovat svým vlastním způsobem. Přepadávání obchodníků bylo opravdu vážným problémem až do doby, kdy se místní obyvatelé rozhodli učinit této nekalé činnosti přítrž. Lupiče jednoduše pochytali, dva z nich pověsili na železné háky a jejich mrtvoly nakonec pohodili v horách. Tento rázný čin zapůsobil na další adepty loupežnického řemesla tak, že od té doby se v horách žádný další lapka neobjevil.
V třicátých letech bylo rozhodnuto vybudovat přes Sognefjell silnici. Po dva roky se dvě stovky mužů praly za pomoci krumpáčů, lopat a trakařů s vysokou horskou hradbou a nepříznivým počasím, aby v roce 1938 tudy mohly projet první automobily. Cesta Sognefjellvegen je pro automobilový provoz otevřena pouze od května do počátku listopadu, kdy ji začnou zasypávat přívaly sněhu. V zimě je tato oblast zcela odříznuta od světa a teprve až v dubnu vyrážejí do hor sněhové frézy a začínají uvolňovat sněhem zavalenou silnici. Nejlepším obdobím pro překonání Sognefjellu je jaro, kdy silnici ještě vroubí vysoké sněhové mantinely. V létě už slunce, které praží po dlouhé severské dny, sníh roztopí a cesta ztrácí část svého kouzla. To měla na paměti i skupinka českých sněžných cykloturistů, která se vydala do norských hor už v polovině června. Je večer a náš autobuse šplhá serpentinami, vinoucími se úbočím Sognefjellu. Hledáme místo, kde bychom před zítřejší cestou mohli postavit stany a uvařit si něco k večeři. Několik málo rovných míst, kde jsme původně plánovali rozbít tábor, je však silně podmáčeno, a proto jedeme stále výš a výš. Sněhu okolo přibývá a pravděpodobnost, že najdeme suché místo na nocleh se blíží k nule. Na odpočívadle ve výšce 1150 metrů se však na nás usmívá štěstí. Okolo se nachází několik suchých plácků. Za chvíli už po stranách nevysoké muldy vedle malého parkoviště stojí stany a hučí plynové vařiče. Při západu slunce bývá odtud překrásný výhled na strmé štíty Hurrungane, ale ne tak dneska. Příkrov mraků visí ve dvou tisících a odpírá nám pohádkovou podívanou. Je bezmála půlnoc, ale je skoro normální světlo. Dochází nám, že jsme zase konečně na severu. Nikomu se dnes nechce spát a decimujeme proto naše zásoby piva. Ráno vyrážíme poněkud později. Můžeme si to dovolit, protože při včerejším hledání tábořiště jsme si ušetřili spoustu metrů stoupání. Podle kalendáře už bude za týden léto, ale my jsme nabalení jako v zimě. A není se co divit. Kolem silnice se tyčí až pětimetrové sněhové hradby a z nich žádné teplo nesálá. Vyjíždíme na náhorní planinu. Jezera na planině jsou zamrzlá a kolem se táhnou téměř souvislé sněhové pláně. Napravo před námi se otvírá pohled na ledovce a štíty Jotunhemien. Silnice se tady houpe jako na houpačce. Přijíždíme k horské chatě Sognefjellhytta. Kolem dokola jsou ratrakem najeté lyžařské stopy. Tady mívají národní týmy běžců na lyžích svoje letní tréninkové tábory. Zanedlouho vyjíždíme na vrcholek jednoho z krátkých stoupání, na němž stojí cedule s číslem 1434. Nacházíme se na Fantesteinu, nejvyšším bodě dnešní cesty a zároveň nejvyšším sedle v Norsku, přes které přechází silnice. Odtud už nás čeká jenom klesání a pak cesta plochým údolím Leirdalen. 
U osady Boverdal odbočuje doprava písková horská cesta, která po dvanácti stech metrech stoupání končí u chaty Juvasshytta, východisku k túře na nejvyšší norskou horu Galdhoppigen. Možná ve chvílích, kdy čtete tyto řádky, stoupá touto cestou skupina českých cykloturistů. Jedou za novými zážitky.