Senja - kouzelný ostrov za polárním kruhem

023.jpgSenja je druhým největším norským ostrovem a mnozí jej považují za nejkrásnější. Snad proto, že na jeho území jsou soustředěny všechny přírodní krásy, kterými Norsko oplývá. Strmé skalní stěny svírají úzké fjordy, na jejichž březích se krčí staré rybářské vesničky, nad plážemi s bělostným pískem ční zubaté horské hřebeny, široká údolí pokrývají rozsáhlé lesy a hory ve vnitrozemí skrývají ledovce, které napájejí jezera, řeky a vodopády. Návštěvníci i místní obyvatelé se v létě těší z dlouhého polárního dne, kdy slunce putuje stále nad obzorem, a v zimě z tančících závojů polární záře, prosvětlujících dva měsíce trvající polární noc. Zmíněná  lákadla zapůsobila i na nás a  jako silný magnet nás táhla k tomu ostrovu na vzdáleném severu.

Maličký trajekt, o jehož pokročilém věku neomylně vypovídají rezavé fleky klubající se skrz tlustý nátěr na bocích lodě, se tvrdošíjně probíjí vlnami. V jeho útrobách se tísní kromě několika aut a tří brašnami obložených kol také náš Žluťásek. Ta kola patří dvojici norských cyklistů a Američanovi Douglasovi, který cestuje sólo. Na palubě se opírá o zábradlí hrstka lidí a zírá před sebe na třicet kilometrů vzdálenou hradbu hor vyrůstající z moře. Právě jsme opustili přístav Andenes na Vesterálech a míříme k nám dosud neznámému ostrovu Senja na obzoru.

Za ponurého počasí se blížíme k ostrovu, který vypadá jako nejopuštěnější místo na světě. Marně vyhlížíme místo, kde bychom měli přistát, ale před sebou vidíme jenom šedočerné skalní srázy s vrcholy zahalenými mraky. Najednou se před námi začíná rýsovat malý záliv a bránou mezi horami vplouváme do uzoučkého fjordu. Na jeho břehu, dokonale chráněn před rozbouřeným mořem, se krčí přístav Gryllefjord, jehož bíle, žlutě nebo červeně natřené domky oživují tmavé odstíny okolního křovinatého porostu a skalnatých strání. Označení přístav se nám zdá trochu nadnesené, když shlížíme na krátké dřevěné molo obložené starými pneumatikami. Na břehu stojí pár místních obyvatel, kteří sledují přistávající loď. Tato podívaná, která se v Gryllefjordu koná dvakrát denně, však brzy skončí. Za dva dny totiž s koncem turistické sezóny vypluje poslední trajekt a přístav na více než devět měsíců osiří.

V jednom krámku ještě nabíráme vodu a už se náš autobus šplhá silnicí po úbočí nad fjordem. Cestou předjíždíme cyklisty a máváme jim. Douglas je asi řádně horkokrevný Američan, protože šlape svlečený do půl těla. Překonáváme sedlo a opět klesáme k moři, po jehož břehu přijíždíme na místo plánovaného tábořiště. Stráň svažující se k vodě se nám však nezdá pro stanování příliš vhodná, a tak se přesouváme o kousek dál na plácek u silnice, kde vykládáme kola a chystáme se na cestu.

Větší část lidí se vydává přes hřeben na severní stranu ostrova, zatímco já s Jiřinkou míříme do vnitrozemí s úkolem najít nějaké vhodné místo na nocování. Po několika kilometrech se spouštím po odbočce zpátky dolů k fjordu, na jehož břehu nalézám krásné tábořiště. Musím ale rychle zpátky, protože Jířa pokračovala po silnici dál. Stoupám do kopců porostlých březovým lesem a je mi stále jasnější, že lepší místo už asi nenajdeme. Na vrcholu stoupání konečně dojíždím Jiřku a obracíme se. Zajíždíme ještě jednou k fjordu a vyhlížíme nejlepší místo. Pár set metrů odtud stojí několik baráčků. Jdu se tam zeptat na povolení tábořit, ale nikdo uvnitř není. Jsou to bezpochyby prázdninové domky. Jako na zavolanou kráčí po cestě nějaká paní. Dáváme se s ní do řeči a dozvídáme se, že jí patří malý srub na konci zálivu. Proti našemu táboření nic nenamítá a ještě dodává, jaké jsme si našli krásné místo.

Když se vracíme k autobusu, nikdo tam ještě není. Vydáváme se tedy cestou směrem na Gryllefjord. Jako první máme v plánu zastavit se ve Finnsætru, kde prý sídlí největší Troll na světě. A je to pravda, místnímu Trollímu parku plnému vyřezávaných postav vévodí sedmnáctimetrová skulptura sedícího Trolla.

Pokračujeme dál podél moře do Hamnu, pečlivě zrestaurované rybářské vesničky z roku 1881. Bílé dřevěné domky s modrými střechami, stojící na kůlech nad vodou, slouží nyní jako restaurace a hotýlky. Před hospůdkami na chodníku z fošen stojí stolky se židlemi. V sezóně se tady turisté musí cítit příjemně, jenom si musí dávat pozor, aby se jim neskutálela nějaká norská dvacetikoruna. Mezi prkny chodníku je plno škvír, a co spadne ze stolu je navždy ztraceno. Ze skal nad vesničkou, pokud tedy na nich zrovna nehnízdí alky, je pěkný výhled na moře.

Začíná drobně pršet, a proto se obracíme nazpět. Vracíme se k autobusu, v němž právě probíhá mezinárodní mejdan. Douglas totiž prodřel ráfek a Lukáš mu slíbil, že mu zítra přeplete svůj náhradní. Sympatický cizinec si čekání na opravu krátí konzumací slivovice a dalších druhů kořalky.

Nakládáme kola do přívěsu a přejíždíme na tábořiště. Stavíme stany na měkounké trávě, jenom ostřílený Douglas si jej staví na oblázcích na břehu fjordu. Nějak si však neuvědomuje, že je odliv a v noci se probouzí ve vodě. Po přesunutí svého příbytku mezi české stany už může v klidu dospat do rána.

020.jpgDalší den vyrážíme na výlet do severních fjordů. Nejdříve se musíme přehoupnout přes hřeben, který nás dělí od prvního fjordu. Přehoupnutí nejde zas tak lehce, ale na vrcholu třistametrového stoupání nám další metry do kopce šetří přes kilometr dlouhý tunel. K Bergsfjordu sjíždíme už v dešti. Silnice vede dál podél vody až do vesničky Skaland. Za ní nás čeká další tunel, ve kterém to jaksepatří protahuje. Scenérie kolem Ersfjordu na druhé straně tunelu vyhlížejí mnohem dramatičtěji, zvláště když se za zatáčkou vynoří hřeben Okshornan, nazývaný příznačně Ďáblovy zuby. Vesnice Ersfjord v samém závěru stejnojmenného zálivu bývala donedávna opravdovým koncem světa. Končívala tady uzoučká silnice a místní lidé mohli pracovat jedině na moři. Z turistů sem zabloudil už jen asi málokdo. Jak však prorazili tunel na sever k Mefjordu a otevřela se silniční trasa po celém severním pobřeží Senji, začali tudy jezdit turisté a do měst na pevnině to bylo také najednou blíž.

Před tunelem míjíme dva hřbitůvky. Ten větší bude asi protestantský a ten malý stojící opodál s celkem asi čtyřmi hroby bude nejspíš katolický. Jako by to už nebylo jedno.

Třetí tunel na dnešní trase vyhlíží opravdu luxusně. Je celý osvětlený, krajem vozovky vede široký pruh pro cyklisty, ze stropu neteče voda a navíc se nám zdá, že uvnitř je i větší teplo. Jaký rozdíl oproti těm předcházejícím. Venku za tunelem je to však o poznání horší. Padá drobný déšť a ke slovu už poněkolikáté přicházejí pláštěnky. Jedeme ještě několik kilometrů podél Mefjordu, pak to otáčíme a vracíme se zpátky. Cestou ještě pozorujeme kormorány. Jsou plaší a zblízka se vyfotit nenechají. Po příjezdu na tábořiště jsme sice celí navlhlí, ale s dnešním výletem velmi spokojeni. Shodně konstatujeme, že pokud by nám někdo předtím řekl, že pojedeme sedmdesát pět kilometrů na kole téměř pořád v dešti a že se nám to navíc bude líbit, tak bychom ho měli za blázna.

Celou cestu kolem severních fjordů projel jenom Míla s Ivanou a také Petr. Ten navíc vezl na zádech těžký batoh se všemi svými fotoaparáty, objektivy a stativem. Zajížděl odbočkami téměř ke všem fjordům a pozdě večer, když dorazil na tábořiště, se jeho tachometr zastavil na číslici 160. Během svého výletu zašel k jednomu domku poprosit o vodu. Dva starší manželé, kteří bydleli uvnitř, jej navzdory tomu, že byl mokrý a určitě moc nevoněl, pozvali dovnitř a nabídli mu kávu a dosud teplé vafle plněné domácí ostružinovou marmeládou. Ačkoliv zrovna balili a druhý den odjížděli na dovolenou, věnovali se mu a vyprávěli o životě na Senje. Ruku na srdce, kde by se to u nás mohlo stát?

Utrmácení, ale spokojení, že jsme mohli projet a poznat další krásný kout severu, opouštíme druhý den ostrov a vydáváme se na dlouhou cestu zpátky.