Friisveien a Vinjeveien – Přes hory porostlé vřesem

Motor autobusu spokojeně mručí, když stoupá pohodlnou asfaltovou silnicí, která směřuje z městečka Ringebu na horské hřbety stejnojmenného pohoří. Šetříme si tak nemalé převýšení na prvních kilometrech cesty Friisveien, kterou máme dneska v plánu projet. Na této cestě jsme všichni poprvé a těšíme se, co nám dlouho očekávaný první den v norských horách přinese. Vyjíždíme z lesa na planinu a nedaleko skupinky srubů zastavujeme. Celí natěšení rychle vykládáme kola a vyrážíme na cestu.

Hned zpočátku silnice mírně klesá do osady Øksendalen, tvořené desítkami srubů, které obyvatelé měst využívají jako víkendové a prázdninové chaty. Po mostě přejíždíme malou říčku a už stoupáme protější strání vzhůru. Na vrcholu se nám otvírá širokánský rozhled, umocněný nezvykle průzračným vzduchem. Bez jediné známky osídlení se k severu táhne otevřená zvlněná krajina, kterou po padesáti kilometrech zakončuje řetěz dvoutisícových štítů Rondane.

V následném sjezdu pozorujeme osamocené postavy, jak brouzdají mezi nízkým podrostem a sbírají oranžové plody morušky. Tato typická severská rostlina roste jenom v tundře, kde se jí daří na mírně podmáčených plochách. Ve srovnání s ostatními lesními plody je její výskyt tak mizivý, že mně jako milovníkovi a pravidelnému konzumentovi vyhlášených norských džemů není jasné, proč ten moruškový stojí v obchodech jenom o málo víc než třeba džem z borůvek, kterých v místních lesích rostou celé plantáže.

Silnice opět stoupá vzhůru a přivádí nás na nejvyšší bod dnešní cesty. Ten se nachází u chaty Friisbua ve výšce 1140 metrů. Kamenná stavba s drnovou střechou je zavřená, jenom na širokých okenních parapetech postávají ovce. Od severu je stavení chráněno hradbou skal a před ním se na opačné straně silnice modrají dvě jezera. Tak na tomto místě bych mohl strávit klidně celou dovolenou a vůbec si nemyslím, že by se dalo stihnout všechno kolem prochodit.

Silnice padá prudce dolů a naše skupina vjíždí do březového porostu, který s dalším klesáním přechází v borový les. Projíždíme mezi několika sruby a na odbočce prašné cesty čeká náš autobus. Cesta Friisveien dále pokračuje zalesněným údolím říčky Hira a po patnácti kilometrech končí v údolí Atnedalen. My však dneska chceme prozkoumat také cestu Vinjeveien, a proto odbočujeme šotolinkou směrem na jihovýchod.

Stoupáme vzhůru a za osadou Helasetra začíná okolní les opět řídnout. Mezi břízkami podél cesty roste spousta křemeňáků a Jana s Vlastou jimi plní igelitové tašky. Nic nedbají rad, aby začaly sbírat houby až na samém konci cesty, že porostou všude. Takové úrodě se prostě nedá čelit a po chvíli se jejich plné igelitky stěhují do brašen kamarádů. To ještě netuší, že až večer na tábořišti budou připravovat smaženici, další křemeňáky porostou kolem jejich stanů.

Ocitáme se nad hranicí lesa. Vedle cesty stojí kamenný pomník a na něm kovová deska věnovaná norskému básníku Vinjemu. Jeho slova, opěvující okolní hory a údolí, dokreslují atmosféru tohoto místa dalekého rozhledu. Kvetoucí vřes barví okolní pláně do fialova a lovci okamžiků cvakají jeden snímek za druhým. Doba určená na dnešní túru už dávno uplynula, ale nikomu se nechce z těchto plání dolů.

Nakonec i dnešní cesta po šedesáti kilometrech končí. Nepřekypuje sice nějakými historickými zajímavostmi nebo přírodními divy, ale svým klidem, pohodou a obrovským prostorem se řadí k těm nejúžasnějším.