Birkebeinerveien

Cesta tohoto jména, na první pokus pro nás těžko vyslovitelného, vede zvlněnou náhorní plošinou, nacházející se asi sto padesát kilometrů severně od Osla. Plošina, či spíše široký horský hřeben, se táhne v délce více než sto sedmdesáti kilometrů od jihovýchodu na severozápad a je oddělena od ostatních horstev údolím Gudbrandsdalen na západě a Osterdalen na východě. Obvyklým výchozím místem na tuto známou norskou cyklistickou cestu je město Lillehammer, který leží v Gudbrandsdalen.

V místech, kde se dnes nachází známé olympijské město, bylo před téměř osmi sty lety pouze několik málo farem. Právě na některé z nich roku 1205 slavili vánoční svátky Torstein Skjevla a Skjervald Skrukka před jejich legendární jízdou na lyžích, při které unášeli malého prince Hakona Hakonsona do bezpečí před zuřící občanskou válkou. Na hřebenech hor čelili větru a sněhovým bouřím oděni v tehdy zcela obvyklých kalhotech z březové kůry, takzvaných birkebeiner. Jejich cesta vedla na východ do Osterdalen a posléze až do Nidarosu, dnešního Trondheimu. 
Dnes se na počest tohoto hrdinského výkonu vždy v polovině března jezdí známý lyžařský dálkový běh Birkebeinerrennet. Každý závodník musí sebou nést tříkilogramovou zátěž, která představuje malého prince Håkona. Kalhoty z březové kůry povinné nejsou. Start tohoto závodu zařazeného do světové série dálkových běhů je v městečku Renna a cíl na olympijském stadionu nad Lillehammerem. Běží se tedy v obráceném směru, než jak probíhala historická jízda.
Vlastní cesta Birkebeinerveien začíná až v osadě Sjusjøen, jejíž domky a chatky leží rozházené na mírně svažitých stráních v okolí stejnojmenného jezera. Z Lillehammeru je to sem dvaadvacet kilometrů, převážně po asfaltových cestách. Cyklista se ale nudit určitě nebude, protože je to skoro pořád do kopce. Cestu si lze však hned na začátku zpříjemnit odpočinkem při prohlídce stále perfektně udržovaného běžeckého olympijského stadionu. Za stadionem se cesta sice rozdvojuje, ale kupodivu obě cesty vedou správným směrem a jsou také stejně dlouhé. Vpravo se cesta vlní typickými severskými jehličnatými lesy nad jezerem Mesna a závěr je opepřen stoupákem za vesnicí Mesnali. Cesta vlevo je neméně pěkná a vede k osadě Nordseter, těsně před níž se ale nesmí přejet správná odbočka. Sjusjøen, který po staletí býval tvořen pouze chumáčem dobytčích a ovčích horských farem, se postupně rozvinul v moderní turistické středisko, nabízející návštěvníkům pestré vyžití. V létě se zde chodí na pěší túry, jezdí na kole, natřásá na koních nebo plaví na kanoích. V říčkách se chytají pstruzi a v lesích se pořádají losí safari. Pokud není žádný los spatřen, vstupné se vrací. V zimě je tu sice pouze jedna středně dlouhá sjezdovka, ale zato stovky kilometrů upravených běžeckých stop v nádherném zvlněném a převážně otevřeném bezlesém terénu. Pokud někdo lyžuje na běžkách způsobem „ještě vyjedu na támhleten kopeček,“ tak se tady určitě ulyžuje k smrti. A když už někdo nevládne svým tělem, tahají ho po sněhových pláních psí spřežení nebo vláčí sněžné skútry. 
Ze Sjusjøenu do Messeltu, kde cesta končí, je to rovných padesát kilometrů. Za osadou cesta stoupá mírně do kopce. V lese se schovávají stovky malých chatek. Tak nejen Češi, ale i Norové utíkají o víkendech a dovolených do přírody. Ale soudě podle stavu norských měst, tak se Norové přesněji řečeno přesouvají z citlivě upravené přírody do divoké přírody. Povrch cesty je zde stejný jako jinde v norských horách, tedy válcovaný z materiálu, který se zrovna okolo nachází. Hladké hliněné nebo písčité úseky jsou občas vystřídány nepříliš hrubým štěrkem.
S pozvolným stoupáním ubývá stromů, les řídne a krajina se otevírá. Táhlé holé hřebeny jsou střídány mělkými zalesněnými údolími a jezery. Nikde ani známka činnosti člověka, jenom skupinky ovcí se občas pasou vedle cesty. Na místě pojmenovaném Elgåsen je přes cestu závora a vedle cesty budka. Tady se vybírá mýtné. Autobus tady projede za sto „norů“, auto za padesát a cyklista zadarmo. Hned následuje několik ostrých sjezdů a krátkých stoupání a cyklisté vjedou do širokého údolí, které vypadá, jako by sem bylo přeneseno ze Šumavy. Je to opravdu kouzelné místo s meandry říček a smrky, jejichž větve sahají až na zem. Pokud se však někdo chce na tomto nádherném místě posilnit, musí se mít na pozoru, aby jeho svačinu nevzaly útokem ovce. Není to zde nic neobvyklého.
Cesta začíná opět mírně stoupat, smrky zmizí a jsou vystřídány zakrslými jívami, břízami a jinými keři, které pokrývají celé stráně. Několikakilometrové táhlé stoupání kulminuje v místě Skollfjellet ve výšce 1090 metrů nad mořem. Rozhled je odtud impozantní. Při slušné viditelnosti, která je tady celkem obvyklá, lze dohlédnout až na štíty osmdesát kilometrů vzdáleného a přes dva tisíce metrů vysokého pohoří Rondane. Kousek za sedlem stojí po levé straně chatka, u které je kohoutek s vodou a také možnost se skrýt před případnou dešťovou přeháňkou. Odtud je to do cíle už jenom něco přes dvacet kilometrů a stále z kopce. Cesta klesá nejdříve mírně, potom se však kolo pěkně rozjede. Opět se vjíždí do lesa. Nejdříve se projíždí pásmem bříz, poté se začínají objevovat i smrky. Pokud je zrovna houbařská sezóna, určitě tady nezastavujte. V lese roste totiž taková spousta křemeňáků, že vášnivý houbař se obvykle vrací z lesa s brekem, že nemůže sebrat a odnést všechny houby, které najde. A celá výprava pak celé dny nedělá nic jiného, než že houby čistí a cpe se smaženicí.