Grimsdalsveien

Pokud vás někdy cestovatelská vášeň nebo jiné řízení osudu zavede do Norska a pojedete z města Otta severozápadním směrem, bude vás za chvíli bolet za krkem od snahy dohlédnout konce prudkých, až 600 metrů vysokých strání, které se vypínají po obou stranách úzkého údolí, jímž právě cestujete. Po čase se údolí Gudbrandsdalen rozšíří a vy přijedete do městečka Dovre. Stráně zůstávají stejně strmé a vysoké a kam až dohlédnete, jsou na nich rozesety farmy a zemědělská stavení. Jaký asi musí být shora výhled?

A co je vůbec dál nahoře na planině, kam už nelze dohlédnout? Nečekejte na odpovědi, sedněte na kolo a vydejte se na padesát kilometrů dlouhou cestu Grimsdalsveien. Zpočátku cesta stoupá dosti prudce, ale sil je dost a každý kopec přece někde končí. Kolem se pasou nebo polehávají malé skupinky ovcí. Za každou dospělou ovcí běhají dvě jehňata a neustále se snaží vysát trochu mléka ze struků. Některé ovce jsou flegmatické, leží uprostřed silnice a přivřenýma očima pozorují dění kolem. Většina z nich se však před supícím cyklistou raději uklidí do bezpečí příkopu. Nejlegračnější pohled je na vyděšená jehňata, která s vystrčenými zadky a rychle se vrtícími ocásky hledají spásu pod matčiným břichem. Ne všechna jehňata jsou takto bojácná. Poznali jsme i jedno, které se nechalo krmit, drbat za ušima a dokonce brát do náručí. Dostalo se mu přezdívky Jenda, beránek určený pro styk s veřejností. Když si však cyklista hodně všímá ovcí a nevšímá kudy jede, nemůže to dopadnout jinak, než že za chvíli má vzorky pneumatik zaneseny ovčími hovínky, které se potom při rychlejší jízdě odlupují a v lepším případě se lepí na blatníky, v horším na záda.
Tečkovaný cyklista ponořený do hlubokých úvah o přilnavosti vedlejších ovčích produktů si ani nepovšimne, že březové lesíky okolo řídnou, stoupání se uklidňuje a otevírají se široké horské pláně. Deset kilometrů napravo se začínají zdvihat první vrcholky pohoří Rondane, které tvoří jádro národního parku stejného jména. Nejvyšší vrcholky se tyčí tisíc metrů nad okolní planinou a ačkoliv jejich nadmořská výška přesahuje dva tisíce metrů, nenachází se zde žádný ledovec. Rondane totiž leží ve srážkovém stínu na východ od skandinávského hřbetu. Další zajímavostí tohoto podivuhodného pohoří je minimum vegetace, která je tvořena převážně lišejníky. Nejhojněji je zde zastoupena dutohlávka sobí, jejíž jméno se nám zalíbilo natolik, že jsme se tak začali mezi sebou oslovovat a častovat.Asi po 14 kilometrech se dojede na vrchol stoupání, kde ve výšce 1160 metrů stojí domek a závora, u které auta platí mýto. Odtud začíná písková cesta klesat do údolí Grimsdalen. Provoz je minimální. Jezdí tudy pouze turisté, kteří se hodlají ubytovat v některém srubu kolem cesty nebo si postavit stan, rybařit a vychutnávat zdejší samotu. Údolí Grimsdalen bylo Vikingy hojně navštěvováno již kolem roku 600 našeho letopočtu a trvalé osídlení se datuje od poloviny devátého století. Zvídavý cestovatel zde najde mnoho historických zajímavostí. Již po dvou kilometrech příjemného sjezdu od závory upozorňuje značka vedle cesty, že se zde nachází nějaké zajímavé místo.
Cyklista zastaví a na první pohled nevidí nic zvláštního. Dole teče potok a okolo se táhnou svahy a pláně pokryté kamením a porostlé nízkou trávou nebo keříky zakrslé břízy. Po přečtení informační tabule však poutník zjistí, že před sebou má místo, kde ve středověku po mnoho staletí docházelo k hromadnému lovení zvěře. V místě pravidelné migrace sobů byly postaveny kilometry dlouhé ploty, které zaváděly stáda do úzkého hrdla, kde se stala snadnou kořistí lovců. Archeologové zde nalezli pozůstatky desetitisíců kusů zabité zvěře. Po dalších kilometrech se údolí náhle sevře a to je místo, kde podle legendy zlá trolí žena Gygra vrhala po poutnících kameny. Někteří muži z naší výpravy se na tomto nebezpečném místě moc dlouho nezdržovali a rychle ujížděli pryč. V místě zvaném Pundarvangen dnes naleznete pouze malou kamenitou louku vedle cesty, ale před staletími zde bylo určitě poněkud živěji. Probíhaly tady totiž pravidelné trhy, kde si řemeslníci a obchodníci z údolí Osterdalen na východě a Gudbrandsdalen na západě vyměňovali svoje výrobky a zboží. Trh byl umístěn přesně na polovině cesty mezi oběmi údolími a kupci sem museli urazit dlouhé desítky kilometrů. V době svého největšího rozkvětu prosperovalo v údolí také 53 farem a děvečky nosily mléko na prodej až do dva dny cesty vzdáleného Dovre. O tom, jak a kde děvčata přespávala, na informačních tabulích zmínka již není. U Pundarvangen sjezd končí, údolí se začíná rozšiřovat a cesta údolím odtud vede prakticky po rovině. Po stranách jsou roztroušeny bývalé farmy.
Poslední z nich skončily svoji činnost v třicátých letech tohoto století, ale řada z nich byla přebudována v ubytovny. Na chatě norského turistického spolku Grimsdalshytta si lze koupit jídlo a také se za 160 norských korun ubytovat. Členům spolku je poskytována sleva 60 norů.. Členství může získat norský občan i cizinec a přijde na 315 norů. V této části údolí lze najít velkou spoustu pohřebních pahorků. Když někdo totiž při cestě údolím zemřel, ať už to byl lovec nebo obchodník, nebyl pohřben, ale prostě na jeho tělo byla navršena hromada hlíny a kamení. Loňského roku tam málem přibyla další mulda, když se nám ztratil jeden účastník zájezdu. Jel totiž osamoceně uprostřed mezi přední a zadní skupinou a na jedné křižovatce navzdory instrukcím a mapě odbočil na opačnou stranu. Všichni ostatní pokračovali za pěkného slunečného počasí vesele k cíli. Poslední skupina se oprávněně domnívala, že David si to šlape někde před nimi, ale on si zatím přidal dvacet kilometrů navíc. Když poznal svůj omyl, dostal se do nejsilnější průtrže mračen v této oblasti za poslední léta. Přehazovačka mu pod nánosem bláta přestala fungovat, nasáknutý vodou a obalený bahnem ztěžknul o deset kilo a když se po třech hodinách objevil u našeho autobusu, řidič ho nepoznal a nechtěl ho pustit do autobusu, prý až se vykoupe. Místo zvané Tollevshaugen je tvořeno skupinou farem, postavených někdy okolo roku 1800. Všechny stavby mají střechu pokrytou drny, které jsou od střešní konstrukce odděleny březovou kůrou. Odtud je to na konec cesty Grimsdalsveien pouze něco přes 10 kilometrů plochým údolím s pěknou závěrečnou pasáží borovým lesem. Milovníci hrbolatých cest však tady mohou odbočit vlevo do kopce a užít si krásného čtyřkilometrového stoupání. Nahoře má opravdu cenu zastavit a to nejen proto, že je načase popadnout dech, ale také užít si pohledu na celé údolí Grimsdalen. Po překonání sedla následuje pozvolný sjezd k opuštěné těžební věži, odkud se otevírá působivý výhled na pohoří Dovrefjell na severu. Ještě jedno mírné stoupání a pak už jen zasloužený závěrečný sjezd do městečka Folldal.