Lofoty

Souostroví Lofoty tvoří čtyři větší a spoustu malých ostrovů, ležících u břehů Norska. Nejvýchodnějším a zároveň nejblíže k pevnině přiléhajícím ostrovem je Austvagøy. Na jeho jižním pobřeží se nachází přístav Svolvær, hlavní město ostrovů. Svolvær je přirozenou vstupní branou pro cesty po Lofotech, neboť sem přijíždí trajekt ze Skutviku, který leží na pevnině. Austvagøy je největším z ostrovů, má nejvyšší hory a nejdivočejší přírodu. Leží tady i několik malých ledovců. Skalní štíty jsou častým cílem horolezců, kteří se sem sjíždějí z celého světa.

Nejdivočejším koutem ostrova je jeho východní část, kam teprve před pěti lety byl prokopán podmořský tunel a vybudován krátký úsek silnice na severním břehu. Zbytek je přístupný pouze po vodě nebo pěšky. Pohodlní turisté však mají možnost zhlédnout i tento kousek ostrova z paluby vyhlídkové lodi, která na své okružní plavbě zajíždí rovněž do uzoučkého Trollfjordu. Loď pluje sevřená mezi okolními  stěnami, z nichž se uvolňují kameny a dopadají do vody nedaleko paluby. Směrem na západ leží ostrov Vestvagøy. Je méně hornatý a nachází se na něm několik zemědělských farem. Ze severního pobřeží lze nejlépe pozorovat půlnoční slunce, které tady v období od 27. května do 17. července nezapadá za obzor. Chloubou ostrova je osmdesát tři metrů dlouhý vikingský dům, nově postavený podle původního obydlí, které stávalo poblíž vesničky Børge. Na travnatém návrší byly totiž kromě různých předmětů objeveny díry po kůlech, které tvořili kostru domu, patřícího zřejmě nejsilnějšímu náčelníkovi na ostrovech. Uvnitř žilo několik rodin, byly zde chlévy a stáje a vyrábělo se zde všechno, co Vikingové potřebovali ke svému životu. Kovaly se tu zbraně, zpracovávaly kožešiny, tkaly a barvily látky, zhotovovaly různé nástroje a konzervovalo a uschovávalo jídlo na dlouhou zimu. Žili tam až do konce desátého století. Jednoho dne Vikingové dům do posledního prkna rozebrali a odvezli sebou. Předpokládá se, že nechtěli přijmout křesťanskou víru, raději svůj domov opustili a přesídlili jinam. Možná na Island, kde existují záznamy o tom, že ve stejném čase, kdy zaniklo osídlení poblíž Børge připlul z východu silný náčelník s mnoha loděmi a usadil se na ostrově. Nově postavený vikingský dům slouží nyní jako muzeum, kde potomci nelítostných severských bojovníků oblečení v dobových šatech předvádějí návštěvníkům stará řemesla svých předků. Opodál na jezeře kotví vikingská veslice, na které zájemci mohou podniknout ukázkovou plavbu.

Dále na jihozápad se nachází ostrov Flakstadøya. Zdejší hory opět padají přímo do moře a silnice úzkostlivě sleduje čáru pobřeží. Na jihu ostrova leží několik starých rybářských vesniček, které jsou tvořeny shlukem červeně natřených dřevěných domků, nazývaných rorbu. Jsou postaveny přímo na mořském břehu a stojí na vysokých kůlech, aby je nemohlo zasáhnout vlnobití. Rorbu bývaly dříve domovem rybářů, nyní po nezbytných vnitřních úpravách slouží k ubytování turistů. Posledním větším ostrovem v řetězci Lofot je Moskenesøya, který vypadá doslova jako potopené pohoří. Tady v osadě A končí silnice, která probíhá souostrovím od severovýchodu na jihozápad a jež se nazývá Cesta krále Olafa. Na jih od ostrova se v průlivu Moskenstraumen nachází veliký mořský vír, kterým byl inspirován Edgar Allan Poe k napsání povídky Pád do Malströmu. Souostroví je pospojováno mosty a také jedním tunelem, prokopaným pod průlivem Nappstraumen, který odděluje ostrovy Vestvagøy a Flakstadøya. K Lofotům patří ještě Vaerøy a Røst, dva menší ostrovy ležící daleko v moři směrem na jihozápad. Jejich spojení s civilizací zajišťuje trajekt, který k nim zajíždí při své plavbě mezi přístavem Bodø na pevnině a Moskenes na ostrově Moskenesøya.

Vlny pleskají o boky lodě a z hlubin Norského moře vyrůstá před našima očima hradba hor s vrcholky těsně nalepenými na sebe. Nad temnými štíty se válejí šedivé mraky a nám připadá, jako bychom se ocitli v nějakém předprvohorním světě. Jsme dvě stě kilometrů za polárním kruhem a blížíme se k souostroví Lofoty, kde hodláme strávit příštích pět dní naší severské cesty. Na úzkém pruhu země, sevřené z jedné strany horskými srázy a z druhé mořem, se tísní řada domů městečka Svolvær, správního střediska ostrovů. Trajekt se otáčí a couvá k přístavnímu molu. Netrvá dlouho a náš autobus s jednadvaceti muži a dívkami se ocitá na pevnině. Nakupujeme zásoby a vydáváme se vyhledat místo našeho kempu. V těchto chvílích se projevuje dobrá připravenost Standy, starého severského vlka od Brna, který nás neomylně vede na nejkrásnější tábořiště na ostrovech. Na louce na břehu malého zálivu je už rozhozeno několik stanů vodáků a horolezců. Opodál stojí malá červená chatka ukrývající záchody a před ní trubka s kohoutkem coby zdroj pitné vody a umývárna zároveň. Hned za loukou vyrůstají do téměř kilometrové výšky žulové stěny. Tábořit v horách na břehu moře, to zatím nikdo z nás nezažil. Ještě o půlnoci je světlo jako ve dne, ale my zalézáme do spacáků. Zítra nás totiž čeká nejdelší túra.

Ranní modrá obloha slibuje pěkný den a s ním i pěkné zážitky. Čeká nás okruh po ostrově Austvagøy. Silnicí E10, po které navzdory turistické sezóně jezdí jenom minimum aut, vyrážíme směrem na Svolvær. Nalevo od nás se tyčí horské štíty, napravo se leskne moře, rozdělené do nespočetných zálivů. Obrázek, který se bude v mnoha variacích opakovat celý den. Zanedlouho najíždíme na cyklostezku, vedoucí podél silnice. V městečku Kabelvåg stojí na břehu malého zálivu žlutě natřený roubený kostel. Je to Lofotská katedrála. Byla vystavěna před sto lety na základech řady starších kostelů. Ten první tady stával už na počátku dvanáctého století. Projíždíme Svolværem. Ve stráni nad městečkem stojí Svolværský kozel. Není to žádné hrozné místní zvíře, ale jméno obrovské skály se dvěma vrcholky, které připomínají rohy. Dále pokračujeme podél pobřeží a silnice se otáčí na sever. Jedeme podél Austnesfjordu, za nímž se ježí štíty, ozdobené ledovci a sněhovými poli. Asi patnáct kilometrů za Svolvarem se zleva napojuje silnice. Až obkroužíme celé severní pobřeží, tak nás to právě tady vyplivne. Kromě malého sedla, které nás potká po několika kilometrech a jednoho tunelu pod horským hřbetem poblíž našeho tábora, je to jediný úsek silnice na ostrově, který nevede po pobřeží. Při pohledu na okolní hory se nás zmocňují obavy, jaký kopec tam ve vnitrozemí budeme muset překonat. Překonáváme úzkou šíji mezi fjordy a sjíždíme na severní pobřeží. Šíje dělí ostrov na menší, hornatou a divokou východní část a na rozlehlejší a více osídlenou, ale neméně krásnou západní část.

U osady Fiskebøl, odkud jezdí trajekt na souostroví Vesterály, se otáčíme na západ a pokračujeme podél severního pobřeží. Tady končí asfalt a začíná hladká šotolinová cesta, chvílemi se měnící na nepříjemně hrbolatou roletu. Na písčitém břehu se u moře válejí krávy. Některé z nich se dokonce koupou. Usuzujeme, že to budou asi nejlepší dojnice, které rekreaci u moře dostaly za odměnu. U vesnice Stronstad dobýváme nejsevernější bod naší mise, když se ocitáme na 68° a 26´ severní šířky. Na břehu moře se sluní norská rodinka a jejich blonďaté děti se brodí ve vodě. Pár lidí z naší výpravy to už nevydrží a také se noří do chladivých vln severního Atlantiku. Podle jejich slov teplý Golfský proud asi zrovna někdo vypnul. Jak silnice kopíruje pobřeží a objíždí každou zátoku, musíme i my poctivě objet Morfjorden po celém jeho obvodě. Už už se zdá, že to samé nás čeká u následujícího Grunnforfjordenu, ale v jeho polovině si to silnice naštěstí namíří po umělém náspu na druhý břeh. Na mostě uprostřed zastavujeme. Je zrovna příliv a masy vody proudí úzkým průlivem do přehrazené vnitřní části fjordu. A s vodou sem přitékají i ryby, na něž dole pod mostem čeká několik rybářů. Za osadou Sandsletta cesta zabočuje z pobřeží ostrova do vnitrozemí. Jedině po ní se můžeme dostat zpátky na E10. Zpočátku jedeme kolem jezera a vyhlížíme, jaký asi bude přejezd neznámého průsmyku. Obavy však jsou zbytečné a po krátkém stoupání se ocitáme v plochém sedle. Následuje sjezd a jsme opět u moře. Když se blížíme zpátky ke Svolværu, začíná se kabonit obloha. Po krátkých varovných sprškách přichází opravdový slejvák, před kterým se schováváme do návštěvnického centra. Po dvou hodinkách se opět ukáže modrá obloha a někdy před devátou večer přijíždíme ke stanům. Sto třicet kilometrů dlouhá etapa a nespočet různých lákadel cestou způsobily, že se peloton řádně roztrhal. Postupně se však všichni sjíždíme a za sykotu otevíraných plechovek s pivem si dlouho přes půlnoc sdělujeme svoje zážitky.

Druhý den máme v plánu si trochu orazit a dát si něco odpočinkového. Naším cílem se stává Kozel. Teprve cestou do Svolværu několika pánům dochází, že nejedeme na pivo, ale zblízka si prohlédnout skalní dominantu města. Po krátké zastávce na hřbitově nalézáme začátek stezky vedoucí ke skále. Kola zamykáme, vzhledem k místním poměrům asi zbytečně, ale znáte to, zvyk je železná košile. Přes velké balvany a prudkou strání zarostlou březovým pralesem se dostáváme nad hranici lesa. Vystupujeme do sedélka mezi Kozlem a skalnatým hřebenem, odkud vidíme, že na skále panuje čilý ruch. Několik lezců se zrovna snaží dostat na vrchol, který byl poprvé vylezen v roce 1910. Stoupáme výš a seshora ještě pozorujeme dění na Kozlovi. Nejpikantnější částí celého výstupu je přeskok z jednoho rohu na druhý. A my máme zrovna příležitost pozorovat jednu horolezkyni, jak dlouhé minuty hypnotizuje vzdálenost mezi rohy, než se odváží skočit. Cestu výš po hřebeni uzavírají skály. Jedinou možností se jeví skočit dva metry kolem skály za roh. Protože však nikomu na světě se zatím nepodařilo během skoku změnit směr, tak ani my to nezkoušíme.

Když už se většina obrátila na zpáteční cestu, objevujeme jeskyni a nahoře v ní malé okénko vedoucí ven. Je to jediná možnost, jak bezpečně překonat neschůdné místo. Jeskyně je mokrá a průlez tak úzký, že musíme sundat batůžky, ale po čase jsme zase na hřebeni. Vrchol hory Fløya už není příliš daleko a za naši námahu nás odměňuje královským rozhledem. Severním a západním směrem lze přehlédnout polovinu ostrova. Všude se tiskne jeden ostrý štít na druhý. Na jihu a východě se v moři koupají stovky menších ostrovů a ostrůvků. Některé z nich tvoří jenom ploché kameny pár metrů nad vodou, jiné prudce vyrůstají z moře jako potopené hory. Přes záliv jsou na pevnině vidět zubaté vrcholky hor a na úbočí jedné z nich se bělá veliký ledovec. Jeho vzdálenost odhadujeme maximálně na padesát kilometrů, ale později podle mapy zjistíme, že to je sto čtyřicet. Inu, i to umožňuje čistý severský vzduch. Pro sestup už volíme schůdnou turistickou stezku, která nás zavádí k průrvě mezi skalami. Dvacetimetrovou propast přemosťuje zřícený skalní blok. Samozřejmě na tento přírodní most vstupujeme a zkoušíme jeho pevnost. Cestou na kole do kempu se stáváme svědky zajímavého divadla. Nejdříve nalevo mezi kameny zaslechneme hlasitý skřek, jako by nějaké zvíře volalo na jiné. Zprvu to skoro ani nezaznamenáváme, ale když se podíváme na druhou stranu silnice, uvědomujeme si, komu ten signál patřil. Po krajnici běží černě zbarvená šelmička, pravděpodobně kuna nebo norek, a snaží se s dvěma mláďaty přeběhnout opačnou stranu za svým partnerem. Počíná si velice opatrně. Vždycky se zastaví, rozhlédne se a když vidí auto, silnici nepřeběhne, ale pokračuje dál podél silnice. To se opakuje několikrát, než je zvířecí rodinka zase pospolu.

Další den míříme autobusem na západ. Dvě hodiny trávíme v Lofotru, jak se nazývá muzeum Vikingů u osady Børge. Pak se přesouváme na ostrov Flakstadøya. Náš pokus utábořit se na severním pobřeží maří prudký vítr. Ani se nepokoušíme postavit stany. Neradi opouštíme tohle větrné místo, protože jsme v noci měli v úmyslu pozorovat půlnoční slunce, jak v nejnižším bodě své pouti se dotkne mořské hladiny. Uchylujeme se do závětrné zátoky na jižní straně ostrova. Večer se dává do mírného deště, který nás uspává svým jemným bubnováním o plátno stanu. Jednu hodinu před půlnocí déšť ustává a Dědek, Martina, Martin, Tomáš a Magda, kteří jsou ještě vzhůru, se vydávají na kolech na sever. Doufají, že se snad stane zázrak a zataženou oblohu roztrhá vítr. Ujedou však jenom pár kilometrů do sedla nad fjordem. Tam je vichřice málem sráží z kol a svoji cestu za půlnočním sluncem jsou nuceni vzdát.

Ráno mrholení pokračuje a nikomu se na kolo nechce. Jedeme tedy autobusem na ostrov Moskenesoya, kde zastavujeme na jednom odpočívadle nad mořem. Na nejzápadnější konec je to už jenom patnáct kilometrů a tam musíme dojet vlastními silami, i kdyby trakaře padaly. Jak vyndáváme kola, mrholení ustává a ve sjezdu k rybářské osadě Hamnøy už registrujeme první modré díry v zamračené obloze. Hamnøy, to je kouzelné seskupení červených, žlutých i bílých domků, rozhozených na několika ostrůvcích, které leží v ústí mnohoramenného fjordu. Navzájem jsou pospojovány mosty a tvoří klikatou spojnici mezi oběma břehy. Hned za prvním mostem dojíždíme Dědka, jak na skaliscích nad vodou pozoruje hejna mořských ptáků. Doma v Čechách se mimo jiné zabývá sledováním sokolů v národním parku Českosaské Švýcarsko. Sám stručně prohlašuje, že je přes ptáky, takže se ani nedivíme, že se od mořských alek a racků nemůže odtrhnout. Dva z mostů, přes které přejíždíme, jsou vyklenuté do výšky, aby pod nimi mohly projíždět rybářské čluny a jachty. Na dalším ostrově stojí sušáky na ryby, které připomínají stojany na chmel. Jsou prázdné, pouze na některých se suší rybí hlavy, které se zpracovávají na rybí moučku. Rybářská sezóna tady probíhá od ledna do dubna, kdy sem připlouvají z Barentsova moře velká hejna tresek, aby v místních teplejších vodách nakladly jikry.

Za malebnou osadou Reine na druhé straně fjordu se silnice zavrtává do dvou tunelů. Původní úzká pobřežní silnice je přeměněna na stezky pro cyklisty a my toho s radostí využíváme. V městečku Moskenes je přístav, kam připlouvají trajekty z Bodø. Se zelenými obličeji a skelným pohledem z nich vrávoravě vystupují cestující, kteří zalomeni přes palubní zábradlí právě přestáli čtyřhodinovou plavbu na otevřeném moři. Blížíme se k poslední osadě, která se nachází na samém konci silnice. Toto místo je oblíbeným cílem turistů v autech i motorkářů v černých kožených kombinézách. Skoro každý zastavuje na začátku vesnice a nechává se fotit u cedule se jménem vesnice, na které je napsáno stručné Å. Z původní zástavby z devatenáctého století se tady zachovalo spoustu domků, které se staly součástí Muzea norské rybářské vesnice. Projíždíme kempem a zastavujeme na skále nad mořem. Z šedi nízko se válejících mraků vystupuje z moře třistametrová hora. Je to ostrůvek Mosken. Dále na západ se už jenom prostírají širé vody severního Atlantiku a někde uprostřed nich Island. Na cestu zpátky k autobusu nám svítí sluníčko a Láďa z toho dostává asi úpal, neboť se rozhoduje absolvovat celou stodvacetikilometrovou cestu zpátky na kole. Do kempu dojíždí bez známek únavy kolem deváté večer. Cesta mu uběhla v pohodě až na téměř dva kilometry dlouhý a spoře osvětlený tunel pod průlivem Nappstraumen. Nebylo v něm skoro nic vidět, ale prý se to dost zlepšilo, když si v půlce tunelu sundal tmavé sluneční brýle. Svoji dnešní jízdou se stal jediným z nás, který projel každý metr cesty Kong Olavs Veg, vedoucí souostrovím Lofoty od severovýchodu z přístavu Fiskebol na jihozápad do osady Å.

Nazítří v šest ráno nám odplouvá trajekt a k úplné spokojenosti zbývá poslední věc. Je to půlnoční slunce a dnešní noc by letos měla být právě poslední, kdy tento jev lze na Lofotech spatřit. A od mraků se čistící obloha nám dává naději, že by se naše přání mohlo splnit. Vzhledem k tomu, že i v Norsku platí letní čas a Lofoty leží přibližně uprostřed časového pásma, předpokládáme, že slunce má dosáhnout nejnižšího bodu své cesty v jednu hodinu po půlnoci. Rozhodujeme se tedy proflámovat nadcházející noc na severním pobřeží ostrova Gimsøya, nejbližším místě od kempu, kde se půlnočním směrem otevírá nerušený výhled na oceán. Gimsøya leží mezi svými většími sousedy Austvagøy a Vestvagøy a při pohledu na mapu zjišťujeme, že náš flám bude dlouhý alespoň padesát kilometrů.

Okolní vysoké hory už vrhají stín na náš tábor, když jej před jedenáctou večer opouštíme. Pouze osvětlené vrcholky štítů prozrazují, že slunce nezapadlo. Po průjezdu tunelem se ocitáme na západním pobřeží našeho ostrova. Vyjíždíme ze stínu a oslňuje nás ohnivý kotouč, zářící z kousku oblohy orámované ze dvou stran černými siluetami hor. Cáry červenožlutě ozářených mraků dávají celému divadlu vzezření obrovského požáru. Ač se blíží půlnoc, kolem domků u silnice panuje čilý ruch. Děti se prohánějí na kole a dva muži právě opravují plot. Místní obyvatelé plně využívají světla, kterého se jim dostává během polárního léta. Spát můžou v zimě, kdy jejich domovy na téměř dva měsíce pohltí tma. Po betonovém mostě, klenoucím se vysoko nad hladinou průlivu, přejíždíme na sousední ostrov a pokračujeme po protějším břehu dále na sever. Je půl jedné, když zabočujeme k bílému kostelíku na pobřeží, odkud se otevírá pohled na širé moře. Přímo nad mořským obzorem sedí úzký pás mraků, do kterého se právě ponořilo slunce. Jen zlatá koruna prozrazuje, kde se právě ukrývá. Čekáme, jestli mraky neodvane vítr, ale zdá se, že marně. V jednu hodinu, kdy slunce mělo olíznout mořskou hladinu, se vydáváme na zpáteční cestu. Stále se ohlížíme a vidíme, jak zlatý kotouč pluje oblačnou vrstvou. Vystupujeme na skalnatou vyvýšeninu nad mořem a hledíme k severu. Z mírně zčeřené hladiny vystupují ploché skalnaté ostrůvky a zlatá skvrna se zvolna sune severním obzorem. V půl druhé ráno konečně slunce vyplouvá z mraků. Stali jsme se svědky nádherného divadla, i když to pravé půlnoční slunce jsme nakonec nespatřili. Kdo ví, snad právě tahle skutečnost nás znovu potáhne na daleký sever.