Riastvegen

Hřejivé slunce shlíží z temně modré norské oblohy a náš pestrobarevný peloton opouští břehy řeky, vytékající z jezera Arsunden. Před hodinou jsme ještě prolézali úzkými uličkami hornického skanzenu Røros a obdivovali jeho tři sta let staré dřevěné domky s trávníkem na střeše, ale nyní už pláště našich horských kol s tlumeným mručením ujíždějí po hladkém asfaltu směrem na sever. Po patnácti kilometrech se chceme napojit na cestu Riastvegen, kterou dneska hodláme premiérově projet.

Tento netradiční přídavek po silnici jsme zvolili z obavy, že pouhých pětatřicet kilometrů po šotolince Riastvegen by mohlo být pro naše kola málo, když už sem vážila tak dlouhou cestu ze srdce Evropy. Rovinatá silnice vede podél klidně tekoucí říčky, která napájí několik jezer. Louky na stráních se střídají s borovými nebo březovými lesy a občas mezi nimi zasvítí červeně natřený domek. Asi po deseti kilometrech odbočujeme na prašnou cestu a zvolna získáváme výškové metry, abychom je vzápětí ztratili prudkým sjezdem do údolí. Na mostě přes dravou říčku čekáme na opozdilce, kteří spravují první píchlou duši. Za dvacet minut už zase pospolu stoupáme zprvu osadou a posléze smrkovým lesem k železniční stanici Reitan. Tady začíná cesta Riastvegen. U velké tabule se dozvídáme, že byla postavena v letech 1956 až 57, aby sloužila pro přepravu těžkých nákladů od železnice na stavbu vodní elektrárny Tydal, ležící v údolí na opačné straně kopců. Po ukončení prací na hydroelektrárně se Riastvegen stala oblíbeným cílem pro milovníky samoty a dalekých rozhledů a rovněž pro rybáře a lovce, kterým se tak zpřístupnily nové lovecké revíry. Projet po ní je možné pouze od května do října, protože po zbytek roku je zavalena sněhem. Náhorní plošina, kterou cesta překonává, přesahuje sice svým nejvyšším vrcholem třináct set metrů, ale většina mírně zvlněného moře holých kopců se rozkládá mezi osmi sty a tisíci metry. Stále tudy migrují sobi, což vypovídá o klidu a opuštěnosti zdejšího kraje.  Cesta přestává stoupat a nyní vede skoro po rovině. V hlubokém údolí napravo slyšíme šumění říčky Gaula, jejíž tok budeme sledovat téměř až k pramenům. Na opačné straně cesty se nachází rozlehlé rašeliniště Jernvinne. Jako správný objevitel vyrážím na průzkum. Chůze po houpavém povrchu je zajímavým zážitkem a obsypané keříky borůvek na okraji holé planiny také stojí za to. Zelená fádnost březového lesa, kterým už nějakou dobu projíždíme, končí a kolem se objevuje stále více luk a palouků, na nichž se pasou krávy nebo ovce. Nikde nejsou vidět žádná hospodářská stavení a je jasné, že zvířata tráví pod širým nebem celé léto. Cesta nyní vede rozlehlým údolím podél říčky. Mělký tok vytváří nespočet tůní a kamenné plotny kolem vody lákají k odpočinku. Takovému vábení nelze odolat a za chvíli se už v nečekaně teplé vodě koupeme. Opět nasedáme na kola a za první zatáčkou potkáváme na cestě dva soby. V poklidu klušou po cestě před námi a my máme dost času na jejich vyfocení. Když uznávají, že by to mohlo stačit, zabočují do březového hájku, kde se snaží nenápadně zamíchat mezi krávy, které se tady nerušeně pasou. Z nenadálého úlovku máme radost. Cestou dál pozorujeme ještě několik sobů, promenujících se v poklidu pár desítek metrů od nás. Březové lesíky řídnou a otvírají se daleké rozhledy. Kolem cesty stojí pár domků, v nichž Norové tráví prázdniny. Občas potkáváme nějaké domorodce, jak si to šlapou na kole. Přijíždíme k jezeru Riasten, jehož hladinu rozděluje množství ostrůvků a úzkých šíjí. Na břehu se sluní několik lidí. Dva mladíci s rybářským náčiním nasedají do motorového člunu a prodírají se mezi ostrovy na volnou hladinu jezera.  Asi sedm kilometrů za jezerem překonáváme v nadmořské výšce 860 metrů nejvyšší bod naší cesty a začínáme padat do údolí na severu. Sjezd po šotolince nás zaplavuje adrenalinem. Ani se nenadějeme a jsme na mostě Tya bru. Tady u hlavní silnice cesta Riastvegen končí. Na parkovišti nás měl čekat autobus, ale ten doráží až po půlhodince. Zdržení nám vůbec nevadí, protože neplánované přestávky využíváme ke koupání v říčce pod mostem. Naložením kol do přívěsu však den zdaleka nekončí. Bára má dneska narozeniny a to se nedá ututlat. Kupujeme ji nanukový dort, ona však kontruje lahví rumu. Události dostávají rychlý spád. Číšník Korby si obléká bílou košili a s motýlkem z toaletního papíru roznáší chlazené gambrinusy. Z repráků v rockovém rytmu rachotí Šel pes do lesa, potkal dlažební kostku… a večírek v autobuse plujícím potemnělými lesy se rozjíždí.