Fiplingdalen – Údolí, kde lišky dávají dobrou noc

 „Podél této cesty divočinou sklízel člověk dary, které mu od pradávna poskytovala příroda. Hojnost zvěře a ryb utvářela přírodní základnu pro tisíc let staré osídlení Sámů. Jako první z Vikingů projížděl touto oblastí náčelník Torvold Kveldulvsson, když pro sebe hledal novou poddanou zem. Bohatství zdejších přírodních zdrojů bylo příčinou trvalého norského osídlení a první místa pro farmy byla vyklučena již před rokem 1690.

Kolem je stále možné vidět nezkrotné hory, plata a řeky, stejné jako před tisícem let, kdy člověk přišel poprvé do této země.“

Tento slibný nápis čteme na ceduli, když vykládáme kola na odpočívadle u silnice E6 v místě nazývaném Kappfjelli. Tady v pustém sedle, kde široko daleko nestojí jediné stavení, odbočuje k severu údolí Fiplingdalen, jímž vede cesta, kterou dnes hodláme projet. Kolem rostou pokroucené břízy a vůbec to tady vypadá jako vysoko v horách. Výškoměr však ukazuje pouhých 375 metrů nad mořem. I tak se projevuje drsný sever.

Náš autobus dneska urazil velký kus cesty a na kola nasedáme až po šesté hodině večer. Žádného setmění se však obávat nemusíme. Je totiž počátek července a k polárnímu kruhu je to pouhých sto padesát kilometrů. Krátce po vyjetí se asfaltová cesta mění na slušně uválcovanou šotolinku, jejíž povrch je díky značnému podílu jílu místy úplně hladký. Slunce putuje nad západním hřebenem a osvětluje hory s rozsáhlými sněhovými poli po naší pravé ruce. Je to národní park Børgefjell, domov polárních lišek a naprostá horská divočina.

Asi po čtvrthodině šlapání sjíždíme na břeh jezera Horní Fiplingvatnet. Ač je podle kalendáře už léto, jarní kvítí na louce u vody v nás evokuje spíše pocit jara. Neplánovaně odbočujeme k jedné farmě, ale muž pracující ve stodole nás ubezpečuje, že tato cesta se na tu správnou zase napojí. Informační cedule u cesty nás upozorňují, že projíždíme kolem několika rezervací. Žijí v nich opravdu zajímaví ptáci, například jespák bojovný s dvěmi výraznými chocholkami na hlavě.

Za jezerem se cesta rozdvojuje a my se vydáváme po východním, sluncem stále osvětleném břehu dalšího jezera, které nese jméno Dolní Fiplingvatnet. Míjíme několik chat a dojíždíme k tábořišti, které připomíná spíše pískovnu. Za ním se vydává údolím divoké řeky tři kilometry dlouhá odbočka k Simskardetu, jednomu z pouhých tří nástupů na rozsáhlý Børgefjell. Na konci cesty na malém plácku pro zaparkování několika aut stojí tabule s informacemi o národním parku. Rozkládá se na ploše jedenáct set kilometrů čtverečných a sahá až ke švédské hranici. Parkem nevedou žádné cesty a činnost člověka připomíná pouze pár roztroušených srubů, do nichž se mohou uchýlit ti, kteří se do této divočiny vydají.

V půli jezera stojí u cesty skupinka baráčků, jejichž název Børgefjellskolen dává tušit, že se tady kdysi nacházela škola pro děti farmářů a lesních dělníků ze širokého okolí. Dneska slouží pro ubytování turistů, stejně jako malý kemp opodál.

Příjemně houpavou cestu přerušujeme u mostu, pod kterým se z hor valí divoká řeka. Šikmé zapadající slunce dává scenérii načervenalý nádech. Po pár kilometrech zastavujeme u dalšího mostu, pod kterým začínají vodopády Storfossen. Běháme po břehu a obdivujeme zpěněnou masu vody padající přes několik kaskád.

Za vodopádem se připojujeme zpátky na cestu, která vede po západním břehu jezera. Míjíme několik usedlostí, u jedné z nichž nás zaujme rodinka Trollů čekajících pod jakýmsi přístřeškem – asi až kolem pojede nějaký autobus.

Po pěkném sjezdu přijíždíme na širší silnici. Vpravo pokračuje cesta Villmarksveien, která po více než sto kilometrech severním směrem dosahuje břehů Ranafjordu. My se však dáváme doleva a vysoko nad řekou sjíždíme do Troforsu, kde na konci podvečerních padesáti osmi kilometrů čeká náš autobus Žluťásek.