Pod půlnočním sluncem

Slunce se schovává za zubatý hřeben nad tábořištěm a naše devítičlenná skupina se chystá na svoji pouť po Lofotech. Během čtyřech dnů plánujeme projet celé souostroví a při této cestě dorazit až do Å, nejzápadnější vesničky na ostrovech. Naším nejbližším cílem je severní pobřeží sousedního ostrova Gimsøya, odkud bychom chtěli pozorovat, jak se slunce o půlnoci schová do moře, aby se z něho po dvou hodinách opět vynořilo. Nějaké setmění ale vůbec nečekáme. Sedm týdnů dlouhý polární den tady totiž skončil teprve před čtrnácti dny a během kratičké noci je vidět skoro stejně jako ve dne.

Půlnoční slunce

Je sedm večer, když nasedáme na kola a opouštíme louku u malé mořské zátoky, kde jsme zanechali náš mikrobus. Z tábořiště musíme nejdříve urazit pár kilometrů po šotolince, než se napojíme na hlavní silnici E10. Ta prochází celým souostrovím a nese jméno norského krále Olafa. Provoz na ní je však minimální, stejně jako kdekoliv jinde za polárním kruhem. Projíždíme tunelem k jezeru s bílou pláží. Průzračná voda láká ke koupeli, ale cedule upozorňují, že je to zakázané. Jedná se totiž o pitnou vodu, která bez jakékoliv další úpravy teče z kohoutků v Henningsværu.

Silnice se točí podél pobřeží na sever a my se opět ocitáme na slunci. Kromě ostrých paprsků se do nás začíná opírat také vítr. Jedeme podél mořského průlivu, lemovaného po obou stranách hradbou hor. V místech, kde se průliv zužuje do několika set metrů, jej přetíná vysoký most ve tvaru oblouku. Po něm přejíždíme z ostrova Austvagøya na sousední Gimsøyu. V nejvyšším místě se ocitáme alespoň třicet metrů nad hladinou, dost pro to, aby pod námi mohly proplouvat i velké lodě.

Odbočujeme na sever ostrova a začínáme se poohlížet po místě na přespání. Podle práva na svobodný vstup se může v Norsku tábořit kdekoliv v otevřené přírodě s výjimkou soukromého pozemku nebo vzdálenosti do 150 metrů od obydlí. Na úzkém pásu země mezi horami a mořem, kde se mezi obhospodařovanými loukami střídají domy a farmy, ale takové místo půjde najít těžko. Na skalním ostrohu nad mořem u osady Hov zvažujeme přespání na skalních plošinách, ale nakonec nacházíme lepší místo. Na vršku za vesnicí stojí nový neobydlený domek, sloužící jako ukázková stavba, kterých má podle reklamní cedule vyrůst v okolí ještě několik. Nám se především líbí prkenný ochoz kolem domku, na kterém se určitě bude pohodlně ležet. Nocovat nás tu bude jenom sedm, protože Radka s Oldou si postavili stan kdesi na pobřeží.

Po večeři zalézáme do spacáků a dlouho pozorujeme slunce, jak zvolna pluje nad čárou moře, než se půlhodinu před půlnocí ponoří do uzoučké vrstvy mraků nízko nad obzorem. Po třetí hodině ráno se na okamžik probouzím a vidím, že slunce už je zase zpátky na obloze.

Vikingský dům

Po jasné noci vstáváme ráno do mlhy. Balíme navlhlé spacáky a karimatky a po snídani vyrážíme dál. Krásné rozhledy ze včerejška jsou ty tam. Všechno od dvou set metrů nadmořské výšky halí mraky a vzduch je syrově chladný. Objíždíme kopec Hoven. Místní obyvatelé určitě netuší, jak našim uším zní jméno této pěkné kuželovité hory.

Louky po obou stranách šotolinové cesty záhy střídají slatě, porostlé vřesem, vlochyní a brusinkami. Jedná o přírodní rezervaci.

Na hrbolatém povrchu se Vláďovi začínají ohýbat držáky nosiče. Zanechávám jej s kolem v příkopě a vracím se k poslednímu statku sehnat nějaké šrouby a matky. Po provizorní opravě, během které nás postupně všichni předjíždějí, můžeme pokračovat dál.

Vjíždíme na asfaltku a ta nás přivádí opět na E desítku. Po mostě přejíždíme na ostrov Vestvagøya a charakter okolí se mění. Ostré skalnaté štíty zůstaly za námi a vystřídala je zvlněná krajina lemovaná strmými zelenými kopci. Na návrší u silnice ve vesnici Borge zve k návštěvě replika domu vikingského náčelníka. Osmdesát tři metrů dlouhá stavba stojí v místě, kde byly odkryty pozůstatky tohoto stavení ze šestého až desátého století. Střecha je krytá šindelem a stěny domu jsou proti zimě obložené drny. Uvnitř je soustředěno všechno potřebné k tehdejšímu životu a dobově oblečení potomci Vikingů předvádějí návštěvníkům stará řemesla i obyčejné denní činnosti.

Stará rybářská vesnička Nusfjord

Za roztahaným městečkem Leknes přejíždíme přes malý mořský záliv. Silnice ještě chvíli vede po pobřeží, když tu náhle začíná klesat a mizí v podmořském tunelu. Čekají nás téměř dva kilometry s nepříjemným pocitem, že někde nad našimi hlavami máme mořské dno, na které tlačí obrovská masa vody. Rozsvěcujeme světla a blikačky a šlapeme co to dá, abychom byli zase co nejdříve na vzduchu. V nejnižším bodě jsme coby dup, ale nahoru to trvá přeci jenom déle.

Konečně vyjíždíme na ostrově Flakstadøya na opačné straně tunelu. Přehupujeme se přes nízké sedlo a sjíždíme k rozlehlému zálivu. Flakstadøya je o poznání hornatější, než předchozí ostrov. Jenom škoda, že to nemůžeme úplně ocenit. Čára mraků sice během dne stoupla, ale vrcholky hor vidět stále nejsou.

Na konci zálivu odbočujeme z hlavní silnice na Nusfjord. Cesta k němu vede sice přes menší sedlo, ale cíl stojí za to. Na jedné straně malého fjordu padají strmé žulové stěny přímo do moře a na druhé se krčí malebná rybářská vesnička. Červeně natřené domky se opírají o skalnaté břehy a jejich přední části spočívají na kůlech nad mořem. Jsou to rorbu. Dříve v nich žili rybáři, v současnosti slouží převážně k ubytování turistů.

Vracíme se zpátky na hlavní silnici na severním pobřeží ostrova a pokračujeme v cestě kolem zálivu. Za městečkem Ramberg odbočujeme doprava přes dva vyklenuté mosty nad mořskými průlivy a na okraji Fabergu zastavujeme na malém parkovišti, u něhož stojí přístřešek se stoly. Tady dneska přespíme. Postupně se trousí zbytek naší party, takže dnešní noc budeme zase kompletní.

Å na konci Lofot

Ráno se opět rozdělujeme a postupně vyrážíme na další cestu. Vracíme se přes mosty zpátky a pokračujeme v cestě na jihozápad. Po pár kilometrech jízdy přejíždíme na Moskesøyu, poslední z ostrovů propojených silnicí. Je to nejdivočejší ostrov celých Lofot. Hory tady padají až do moře a linie pobřeží je rozbrázděná nespočtem zálivů.

Po staré úzké silničce objíždíme tunel. Vysekané díry v asfaltu napovídají, že tento úsek je stále pod palbou kamenů. Pod skalními stěnami přijíždíme do rybářské vesničky Hamnøy s řadou barevných domků postavených v ústí pohádkového fjordu. Do Reine na druhé straně se dostáváme po dvou obloukových mostech, z nichž se otvírá nejlepší výhled na konec zálivu, lemovaný strmými štíty. Je právě příliv a do fjordu se jako prudká řeka valí voda. Pod mostem se to doslova vaří, jak stovky a stovky ryb lapají potravu, kterou jim přináší proud. Škoda jenom, že sebou nemáme prut.

Pobřežní silnice projíždí malými rybářskými vesničkami vmáčknutými mezi hory a moře. Konečně se objevuje cedule s nápisem Å. Toto poslední písmeno norské abecedy dokonale popisuje odlehlost nejzazšího místa našeho putování. Po skalních plotnách zajíždíme na mořský břeh a hledíme, jak se temná hradba hor v dáli zvolna noří do oceánu.

Na zpáteční cestě začíná vykukovat slunce. Hory setřásají těžké závoje mraků a poodkrývají alespoň část ze své krásy. Na ostrově Flakstadøya zastavujeme u statku, abychom nabrali vodu. Nikde ani noha, ale ve stáji nacházíme kohoutek s vodou a také kýbl s trochou čerstvého mléka. Tak tomu opravdu odolat nejde.

Podmořským tunelem se dostáváme na Vestvagøyu. Hledáme, kde bychom dneska přenocovali. Na pobřeží stojí opuštěný kemp s řadou chatek. Na zápraží jedné z nich se v Vláďou ukládáme na noc.

Slunečné jižní pobřeží

Ráno vypadá počasí opět o něco lépe. Po hlavní silnici se nám už moc nechce, a tak do městečka Leknes volíme objížďku vřesovišti kolem zálivu. Svahy okolních hor pokrývají jehličnaté lesy tvořené zvláštním druhem smrku. Všechny stromy jsou stejně velké a na první pohled je jasné, že jsou vysázené. V minulosti pokrývaly Lofoty borové a březové lesy, ale ty vzaly za své během vikingského osídlení. Velká spotřeba dřeva na stavbu domů a lodí měla za následek, že po několika staletích už nebylo co kácet. Potomci severských bojovníků se to nyní snaží napravit a ostrovy se zase pomalu zalesňují.

Za Leknes odbočujeme na silnici vedoucí po jižním pobřeží Vestvagøyi s tím, že navíc objedeme dva poloostrovy na jihozápadě ostrova. Ve výšce necelých sto padesát metrů překonáváme nejvyšší sedlo na Lofotech, z něhož opět sjíždíme k moři a pobřežní cestou dokončujeme objezd prvního poloostrova. Obloha se téměř vyčistila a slunce hřeje. Vůbec si nepřipadáme jako stě kilometrů za polárním kruhem.

Za odbočkou na druhý poloostrov děláme přestávku, když kousek od cesty objevujeme kvanta zralých borůvek. S modrými pusami a prsty pokračujeme po pobřeží a každou chvíli fotíme. Na skalním ostrohu si dopřáváme oběd. Sedíme na vyhřáté skále a pozorujeme dvojici orlů. Nejprve krouží podél horské stěny a potom usedají na skaliska.

V malém přístavním městečku Stamsund jakoby usnul čas. Po ulicích nejezdí žádná auta, jen pár jedinců sedí před kavárnou a rozpráví. Dochází nám, že je neděle.

Pobřežní silnice poctivě obkružuje jeden záliv za druhým. Zastavujeme na svačinu. Na nedalekém vřesovišti objevujeme morušky. V jižním Norsku je lze najít ve výškách osm set až tisíc metrů, ale tady je sbíráme přímo u moře. Plody vypadají jako ostružiny, jenže jsou oranžové a rostou špičkou vzhůru. Každá rostlinka, která se velikostí i tvarem listů tak trochu podobá jahodníku, má pouze jeden plod.

Krajina hraje neskutečnou paletou barev. Zelené travnaté koberce na strmých svazích hor jsou přerušované šedivými skalisky a suťovými poli. Růžové skály na pobřeží se střídají s nafialovělou barvou vřesovišť, bílými pískovými plážemi a oranžovými chaluhami na mělčinách. A celý obraz je orámován sytě modrým mořem a blankytnou oblohou.

Zpátky na ostrově Austvagøya

Na opačné straně mořské úžiny se nám začínají ukazovat hory na ostrově Austvagøya. Mohutnému masivu dominuje téměř tisícimetrová pyramida Vågakallen a bílý čtyřistametrový pilíř Presten, nejlákavější horolezecký cíl na Lofotech. Tuto defilující kulisu obdivujeme ještě deset kilometrů, než se po mostech dostaneme na Gimsøyu a zanedlouho i na Austvagøyu. To už jedeme po známé silnici, kterou jsme začínali naši túru po ostrovech.

Zastavujeme u zajímavé umělecké skulptury. V okrouhlém zrcadle se odrážejí štíty vyrůstající z moře za našimi zády a nad tímto obrazem se zdvihají skutečné hory.

Silnicí podél moře a posléze i jezera přijíždíme k tunelu, jímž se dostáváme na jižní pobřeží ostrova. Když navečer dorážíme na naše tábořiště, máme v nohách bezmála tři sta padesát kilometrů. Je nejvyšší čas na odpočinkový den. A jak jinak než s rybářským prutem na břehu moře.