Cesta přes Lesjahurrungane

V provincii Oppland leží malé městečko Dømbas. Pokud tento název někomu připomíná ukrajinskou obilnici, pak určitě utrpěl v sedmé třídě jedničku ze zeměpisu. Ale nemějte obavy, žádný nudný popis cesty mezi obilnými lány vás nečeká, neboť v norském Dømbasu pšenice neroste a v místním drsném povětří se daří jenom lišejníkům a zakrslým břízám. Asi patnáct kilometrů za městem stoupá z údolí cesta Dalsideveien.

Tady by mohl zase zavětřit pravidelný čtenář Cykloturistiky, neboť reportáž o této cestě se na stránkách časopisu objevila právě před rokem. Byla to ona heroická výprava, která se z dvou dnů neplánovaně protáhla na tři kvůli neúspěšnému pokusu překonat na kole kilometrovou horskou stěnu v sousedství vodopádu Mardalsfossen. 
Program cyklistického putování po norských náhorních plošinách tentokrát počítá pouze s jednodenní vyjížďkou. Na vícedenní akci ostatně není ani počasí. Kabonící se obloha neslibuje nic dobrého a že by si někdo dneska mohl spálit nos, je zcela vyloučené. Odolné české muže a ženy však nemůže nic zastavit a vyzbrojeni pláštěnkami vyrážíme do kopců po stejné cestě, jako loni při naší výpravě do neznáma. Po vystoupání tři sta metrů nad údolí, následném sjezdu a pohodové jízdě kolem říčky Jore odbočujeme u osady Tandesetre z hladké šotolinové cesty. Asi pět kilometrů 
na severozápad leží jezero Gautsjøen, na jehož břehu začala dostávat naše loňská anabáze tu správnou dobrodružnou příchuť. Před námi je však tentokrát jiný cíl. Pouštíme se do pravděpodobně prvního českého pokusu o bikerský přejezd 1200 metrů vysokého hřebene, jemuž dominuje hora Veslhorrungen, která je téměř tak veliká jako naše Sněžka. Tento sportovní výkon má i svoji vědeckou náplň a tou je studium prostředí, ve kterém se vyskytují Trollové. Jak je všeobecně známo, Trollové jsou živé bytosti, jejichž vzrůst je řadí do několika velikostních kategorií od skřítků až po obry. Obývají norské hory a podle svého zaměření lidem pomáhají nebo škodí. Ti dobří zachraňují zbloudilé horaly anebo zajišťují slunné dny za vrtkavého severského počasí a ti zlomyslní přemísťují turistické značky v horách nebo házejí po lidech kamení.

Pár dřevěných baráčků, rozhozených mezi březovými hájky na břehu malého jezera, necháváme za sebou a pouštíme se do zdolávání stoupající nerovné cesty. Hned na začátku potkáváme sympaticky vyhlížející norskou čtyřicátníci, kterou doprovází věrný labrador, slyšící na jméno Kjetil. Fotografujeme je a ptáme se, zdali lze horský hřeben před námi zdolat na kole. Sportovně oděná žena nám odpovídá, že je to sice trochu neobvyklá trasa pro kola, ale že neví o žádné překážce na cestě, která by byla pro cyklistu nepřekonatelná. Povzbuzeni tímto sdělením vyrážíme vpřed a záhy přehazujeme na nejlehčí převody. K strmému stoupání se totiž přidávají i kameny a tato kombinace prověřuje naše technické dovednosti. Výsledkem prvních dvou kilometrů je, že s naší průvodkyní, která kráčí pěšky, stěží držíme krok. Pak se terén trochu láme a na rovinatějších pasážích dokazujeme, že kolo je přeci jenom rychlejší než chůze. Cesta je nyní pěkně vydupaná od ovcí a my doufáme, že už pojedeme trochu plynuleji. Výhledy do okolí jsou nádherné, protože už drahnou dobu není po stromech ani památka, což však na severu v těchto výškách není nic neobvyklého. Valící se mraky spolu s vykukujícím sluncem vytvářejí na obloze krásné obrazy. Některé tmavší mraky však dávají tušit, že se přižene nějaká přeháňka. A je to opravdu voda, která zpomaluje náš postup. Ne však voda dešťová, ale desítky potoků a bystřin, které kříží naši pěšinu. Jak tak brodíme nebo kola přenášíme na ramenech, pěší dvojice se ocitá opět před námi. Vrcholové partie se blíží, až nakonec dosahujeme nejvyššího bodu. Před začínajícím klesáním ještě jednou předjíždíme naše průvodce. Po pár metrech se ohlížíme, abychom poděkovali a pokynuli na rozloučení, ale za sebou už nikoho nevidíme. Očima pátráme, kde by mohli být. Okolní kopce jsou holé a oblé, nikde ani náznak úkrytu. Po dvojici, která byla stále s námi, se doslova slehla zem. Jak přemítáme o tom, kam se tak náhle vypařili, napadá nás jediné možné vysvětlení. Ona sympatická Norka byla totiž trollí žena, která na sebe vzala lidskou podobu. V tu chvíli se náhle obloha vyjasnila a to nás utvrdilo v přesvědčení, že jsme potkali dobrou horskou bytost, která nám ukázala cestu, odehnala od nás všechny dešťové mraky a když se přesvědčila, že už nám nic nehrozí, jednoduše zmizela.Šest set metrů pod námi leží údolí Gudbrandsdalen a tam také čeká náš autobus. Zaujímáme sjezdařský postoj, přitahujeme brzdové páky a pouštíme se z kopce dolů. Průzkumná sportovní jízda s vědeckou náplní byla úspěšná, neboť jsme objevili novou bikerskou trasu a potkali trollí vílu. A vlastně jsme získali i nepřímý důkaz o existenci těchto bájných tvorů. Na fotografii, na které měla být zachycena ona žena se svým čtyřnohým průvodcem, se objevil jenom oblý, jemnými žilkami prorostlý kámen.

text Ondřej Vodrážka