Glitterheimveien

V pohoří Jotunheimen se nalézají dva vrcholy, které si dělají nárok na označení být nejvyšší v Norsku a tím pádem i celé Skandinávii. Atlasům a učebnicím zeměpisu kraluje Galdhøpiggen s výškou 2469 metrů. Pouze třináct kilometrů od něj na východ se však do výše 2452 metrů tyčí Glittertind. Protože jeho vrchol pokrývá stálá osmnáctimetrová ledová čepice, místní obyvatelé jej s celkovými 2470ti metry považují za nejvyšší bod. Tento údaj je uveden i na některých mapách.

Na jihovýchodním úpatí Třpytivého štítu, jak zní překlad jména hory, stojí horská chata Glitterheim, u níž končí cesta, kterou se dneska na kole vydáme. Obvyklým východiskem na túru je tábořiště Nybrua. Obvyklým proto, že zde nocuje většina zájezdů z Čech. Hlavním lákadlem pro našince není ani tak možnost, že stany si lze postavit na břehu nejkrásnější norské řeky Sjoa, ale skutečnost daleko prozaičtější. Široko daleko je to nejlevnější oficiální nocleh. Donedávna si i tady mohl tábořit každý jak dlouho chtěl a hlavně zadarmo, jak je to jinde v Norsku ostatně povoleno. Činnost českých cestovek však způsobila, že poblíž tábořiště musely být postaveny suché záchody a od té doby se za noc platí deset norů. Jako zdroj pitné vody a zároveň tělesné očisty nadále slouží jediné místo, řeka Sjoa. Pokud se dodržuje pravidlo, že voda se nabírá kousek proti proudu a mytí probíhá dole po proudu, žádná rychlá střevní příhoda nehrozí.
Z tábořiště Nybrua je to na Glitterheim 42 kilometrů a téměř 800 metrů převýšení. Válcovaná cesta vede zpočátku rovinatým borovým lesem, který je vystlán žlutým kobercem lišejníku dutohlávka sobí. Po pěti kilometrech se přijede na asfaltovou silnici a po odbočení vlevo následuje pět kilometrů snesitelného stoupání. Na levé straně od silnice leží pěkný kemp Randsverk, další vhodné místo k přespání v této malebné části podhůří Jotunheimen. Za osadou Randsverk odbočuje trasa po pískové cestě doprava a noří se opět do borových a smrkových lesů. Až k závoře u skupiny srubů se jménem Larsbu nic nemůže narušit cyklistickou pohodu, neboť cesta stoupe takřka neznatelně. Odtud čeká na smělého dobyvatele Glittertindu první těžká zkouška, neboť na pěti kilometrech šotolinové cesty musí vystoupat čtyři sta metrů. Kola prokluzují ve vrstvě písku a štěrku a cyklista ani nemá čas sledovat, jaký se za ním začíná otevírat výhled, když opouští pásmo lesů. Z vrcholu stoupání lze přehlédnout množství oblých a holých kopců střídajících plochá zalesněná údolí východně od Jotunheimen. 
Po krátkém oddychu zase vzhůru do sedel, neboť na poutníky čeká ještě dvacet kilometrů. Cesta pozvolna sjíždí traversem do širokého a plochého údolí, kterým pokračuje až na svůj konec. Na hřebenech svírajících údolí se objevují stále větší sněhová pole. Sem tam se okolo cesty pasou skupinky ovcí nebo krav. Přes cestu stojí masívní zamčená závora a cedule říká, že zde vjíždíte do národního parku Jotunheimen. Tento název, který v češtině znamená Domov Obrů a poprvé jej pro toto pohoří použil v roce 1862 básník A. D. Vinje, se rychle vžil a je vskutku příhodný. Na jeho území se totiž nachází 200 štítů přesahujících 2000 metrů. Mimo to je tady na 60 ledovců. Jezera ještě nikdo nespočítal, ale je jich tu také dost, největší z nich pětadvacet kilometrů dlouhý Bygdin. A řek a vodopádů tady mají také požehnaně. Vody v nich je vždy dostatek i přesto, že zde létě málo prší. Dobře je totiž zásobuje tající sníh a ledovce.
Ale rychle zpátky na kolo. Po sedmi kilometrech od závory se na dálku ohlašuje vztyčenou norskou vlajkou horská chata Glitterheim. Na mírném svahu se krčí dvojice dřevěných červeně natřených budov, patřících norskému spolku turistů. Cesta je u cíle. Je čas posvačit a oddechnout si.
Těžko by se však někdo, kdo se vysápal až sem, spokojil s pohledem na psa uvázaného u chaty a poté se obrátil na cestu zpátky. Cílem je Glittertind. Kola zůstávají osiřelá opřená o chatu a cyklista přestrojený a přezutý za vysokohorského turistu se vydává dobýt vrcholu. Skalní mužíci ukazují směr stezky kamenitým polem na hřeben, který vede až k nejvyššímu bodu. Tady začíná souvislé firnové pole ledovce Glitterbreen. Hřeben je ostrý. Nalevo na jih padá prudkým svahem téměř tisíc metrů dolů k jezeru Steinbuvatna a napravo na sever čtyři sta metrů kolmou stěnou na ledovec Grotbrene. Cesta na vrchol trvá celkem dvě hodiny. Výhled z vrchu je impozantní. Na jihu a západě se vypínají stovky tindů, česky štítů, a na severu a východě ještě více fjellů, tedy oblých ale vysokých kopců. Ve vzdálenosti osmdesát kilometrů přehrazuje západní obzor zářící hradba Jostedalsbreenu, největšího ledovce v Evropě. Jako gigantická bílá čepice pokrývá v délce šedesáti kilometrů dva tisíce metrů vysoký horský hřeben. Stejně daleko, ale tentokrát na severovýchod, se kilometr nad okolním terénem tyčí k obloze pohoří Rondane.
Malí človíčci naprosto ztracení mezi oceánem hor a propastí vesmíru opouštějí vrchol. Zážitků však není ještě konec. Z batohů putují kluzky nebo igelitové pytle a jede se po zadku dolů. Kdo si vynese nahoru i lyže, může si klidně i v červenci vychutnávat krkolomné držkopády. Po zimě bohaté na sníh a chladném jaru hloubka sjezdu dosahuje i devět set metrů. Sníh končí se nad jezerem Steinbuvatna a ke kolům je to již jenom půlhodinka. Na cestě zpátky je dost času na vychutnání celého předchozího dne a také dlouhého sjezdu do tábora ukrytého kdesi v lesích u řeky Sjoa.