Mardalsfossen

Vysoko v horách Romsdalu, v divoké krajině ledovců a skalnatých štítů, stranou veškerého ruchu, nepřístupný a téměř neznámý, vrhá do hlubiny svoje masy vody dvoustupňový, šest set metrů vysoký vodopád Mardalsfossen. V roce 1973 byl jeho hlavní přítok asi dva kilometry proti proudu částečně regulován pro potřeby energetiky, ale jedinečnost tohoto impozantního díla přírody tím nijak neutrpěla. Vodopád, nacházející se uprostřed hor, byl po dlouhou dobu obtížně dosažitelný. Teprve nedávno vybudovaná silnice umožňuje dostat se blíže, i když pod vodopád je to ještě pár kilometrů pěšky. Ale i tak toto místo nezažívá nájezdy turistů.

Spatřit ho totiž znamená více než sto kilometrů dlouhou zajížďku v jednom směru, neboť se musí objet rozsáhlý horský masiv. Vydejme se však k němu jinou, nelehkou cestou, doslova přes hory a řeky, a věřte, že odměna nechá na podstoupenou námahu zcela zapomenout. Táboříme, jako obvykle, poblíž Björli, na poloostrově, obtékaném ze tří stran rychle tekoucí říčkou Rauma. Na túru vyjíždíme zavčasu, abychom si dnešní den mohli jaksepatří užít. První kilometry vedou po asfaltové silnici, ale jízda není vůbec nezáživná. Rauma si vedle nás proráží svoji cestu mezi velikými břidlicovými skalisky, porostlými borovicemi rozto-divných tvarů. Její tok se klikatí, klidné tůně střídají divoké peřeje a vodopády. Po obou stranách širokého údolí se zdvihají strmé stráně, porostlé nízkými břízami, které jsou potom ve vyšších polohách vystřídány pásem nižší vegetace. Vrcholky hor pokrývají už jen kamenná pole a rozsáhlé plochy ještě starého sněhu. Zanedlouho odbočujeme ze silnice úzkou cestou nahoru do stráně. Získáváme výšku a přímo pod námi pozorujeme řeku Raumu, kterak mezi skalami rozděluje svůj tok na tři části, aby se zanedlouho zase spojila třemi vodopády, padajícími do jediného společného koryta. Stoupání nabírá na intenzitě. Cesta je pokryta pískem a jemnou šotolinou a kola se občas prohrabávají. S narůstající výškou vyjíždíme z pásma bříz do oblasti zakrslých jalovců a jív. Po sedmi kilometrech a více než šesti stech metrech převýšení zastavujeme u nízké kamenné boudy Johanhytta. Tak jako stovky podobných stavení ve všech norských horách, je i toto otevřeno a přichystáno poskytnout poutníkům nouzové přístřeší. Uvnitř jsou kamna, zásoby dřeva, zápalky, svíčka, stůl, židle, postel, deky, vosky na lyže, konvice na vodu, nejnutnější nádobí a taky trochu jídla, jako například polévky a sušenky. Mezi zásobami je rovněž gulášovka z Vitany a plná plechovka gambrinusu a v knize návštěv i pravděpodobní dárci, jakási výprava z Brna, která pravděpodobně dělala pěší přechod zdejšího pohoří. Příjemné zjištění po zkušenostech z parkovišť, kde taky české pivní plechovky najdete, ale vypité a válející se po zemi. Po svačině, samozřejmě z vlastních zásob, opět nasedáme a vyrážíme dál. Od chatky je prudké stoupání vystřídáno takřka rovinatým terénem. Cesta nyní vede širokým horským údolím podél několika jezer. Panorama se poznenáhlu mění. Oblé kopce zůstávají vzadu a hory kolem nás se rázem stávají divočejší. Vjíždíme do království ostrých skalnatých štítů, jejichž úbočí jsou pokryta ledovci a sněhovými poli, zářícími v plném slunci. Ocitáme se v samém srdci Romsdalských hor, nejstrmějších v celém Norsku a vyhledávaných horolezci celého světa. Po jedenatřiceti kilometrech necháváme kola mezi balvany u cesty. K vodopádům je to ještě půlhodina pěšky. Brodíme studenou bystřinu a kráčíme měkkým kobercem lišejníků. Skalnatým úbočím hory Geitsida sestupujeme k jezeru Mardalstjorna. Z jezera vytéká deset metrů široká říčka, která po necelých sto metrech mizí za skalním prahem. Nejodvážnější z nás sestupují až na hranu propasti a spatřují mohutný proud vody, padající volným prostorem do hloubky 297 metrů. Po dopadu se vodní masa znovu odráží od stěny a mohutným obloukem padá dalších tři sta metrů. Neopakovatelný zážitek umocňuje okolní scenérie. Dole pod vodopádem se leskne modrá hladina jezera Eikesdalsvatnet. Z jeho břehů vyrůstají strmé skalní stěny, zakončené rozeklanými vrcholky. Asi kilometr naproti se do údolí valí další vodopád, kaskádovitý Severní Mardalsfossen. Nikomu se nechce zpátky, a proto ještě vylézáme prudkou skalnatou strání na vrchol Geitsidy. Z jejího úbočí se otvírá impozantní pohled na zpěněný bílý vodopád, valící se podél kolmé černé stěny do hlubiny. Nahoře na planině vychutnáváme naprostou samotu. Ticho, tolik neobvyklé pro civilizací ohlušeného člověka, podbarvuje jenom vzdálený hukot vodopádu a jemné šumění suchého lišejníku ve větru. Plnými doušky vstřebáváme nepopsatelnou rozlohu okolního světa hor. Na zpáteční cestě pozorujeme divoké soby, kteří v horkém dni sestoupili z výše položených oblastí ochladit se v jezeru. Sjezd do údolí řeky Rauma je přímo ďábelský. Roleta pískové cesty se nám pokouší vyrazit řidítka z rukou, které jsou již plně zaměstnány křečovitým svíráním brzd. Jezdci se mermomocí snaží udržet na cestě a neustlat si v březovém porostu. Opravdová lahůdka pro bikery. Večer si natíráme spálené nosy a lýtka, a při ledově vychlazeném pivu probíráme zážitky právě končícího dne.