Nigardsbreen

Jednou z mnoha přírodních atrakcí, pro které rozhodně stojí za to norské království navštívit, jsou rozsáhlé modro-bílo-šedé masívy ledu. Ledovce zaujímají v oblasti Skandinávských hor plochu téměř 5000 km2, což je dvojnásobek zaledněné plochy v Alpách. Největším a nejznámějším ledovcem je Jostedalsbreen, který leží ve stejnojmenném národním parku, založeném v roce 1991. S celkovou plochou 475 km2 mu patří primát největšího ledovce na evropském kontinentu, tedy kromě Islandu.

V délce téměř šedesáti kilometrů jako obrovská bílá čepice pokrývá horský hřeben, jehož nejvyšší vrchol Lodalskapa dosahuje výšky 2083 metrů. V některých místech je led mocný až 300 metrů a do okolních údolí spadá dvaceti čtyřmi okrajovými splazy. Čela některých z nich jsou dobře přístupná a tudíž turisticky navštěvovaná.
Působení ledovců ve Skandinávii se výrazněji projevovalo až během posledních dvou milionů let. Doba ledová, to jest období výrazného ochlazení klimatu, způsobila, že se horský ledovec ze severních oblastí Evropy spojil v rozsáhlý celek, jenž v době svého největšího rozšíření pokrýval nejen celou Skandinávii, ale postoupil přes Balt do Polska a Německa a svými nejjižnějšími jazyky zasahoval až do severních oblastí Čech a Moravy. Teprve před zhruba dvanácti tisíci lety došlo k oteplení, ledový štít se dal na ústup a stáhnul se do nejvyšších poloh Skandinávského poloostrova.
Stopy činnosti někdejších ledovců najdeme v Norsku na každém kroku. Jsou to především ledovcové ohlazy a rýhy na obnažených skalách, jejichž směr odpovídá směru putujícího ledu. Původní mělká údolí byla ledovcovými splazy přemodelována v hluboká údolí s příkrými až svislými svahy a širokým dnem. Některá z nich byla zalita mořem a představují dnešní fjordy. Pozůstatkem působení ledovců jsou také nesčetná horská a údolní jezera, která vznikla roztáním ledu za hrázemi morénových nánosů nebo v prohlubinách vytvořených ledovcovou erozí. Ledovec obrousil některé horské vrcholky do podoby zaoblených kopců, které se norsky nazývají fjelly, kterýžto název by neměl být ničím novým pro pravidelného čtenáře našeho seriálu.
V porovnání s Alpami, kde ledovce většinou tečou dlouhými vysokohorskými údolími, norské ledovce pokrývají horské hřebeny a vrcholky hor ve formě ledovcových čapek a štítů. Z nich zasahují do údolí poměrně krátké, ale zato prudké ledopády. Přídomkem nejkrásnějšího ze všech splazů se pyšní Nigardsbreen, padající z ledovcového masívu Jostedalsbreen směrem na východ. A k němu jsme se vypravili při jednom z mnoha našich cykloturistických výletů.
Vyrážíme od autobusu, který nás vysadil v údolí Jostedalen. K dnešnímu cíli nás čeká patnáct kilometrů mírného stoupání. Šlapeme plni sil, povzbuzováni krásným letní počasím, a brzy se dostáváme k odbočce z hlavní silnice. Nemuseli bychom dělat ani pauzu, nebýt osamoceného a nápadného dřevěného stavení s nápisem Norsk Bremuseum, čili Norské Museum ledovců. Prohlídka tohoto stánku za pozornost určitě stojí, ona totiž opravdu něco stojí.
Od muzea se nám otvírá pohled do širokého bočního údolí. Na jeho konci, asi tři kilometry od nás, se v mohutném korytě z tmavé žuly kroutí ledopád Nigardsbreen. Cestou k ledovci trochu přišlápneme do pedálů, neboť vanoucí protivítr s sebou přináší citelné ochlazení. Nebe je však stále bez mráčků, ta zima pochází od ledu.
Najednou všichni strneme ohromením z obrovského hluku. Ze svých zkušeností již vím, že ledovec je neustále v pohybu a odlomení kry nebo pouhé popraskání je doprovázeno hlasitým zvukovým efektem. Při tomto rámusu by se však musela odlomit snad celá polovina splazu. V další vteřině se záhada vysvětluje, když nám snad sto metrů nad hlavami proletí plně vyzbrojený stíhací letoun pronásledovaný ještě jedním. Obrovský přírodní amfiteátr uzavřeného údolí dodává této ukázce mistrovské pilotáže, jakoby vystřižené z amerického filmu, ohromující zvukovou kulisu. V následující vteřině již obě stíhačky s bravurou zabočují do sousedního údolí a my můžeme pokračovat dále k našemu cíli.
Cesta končí na břehu světle zeleného jezera, na jehož hladině plují ledové ostrůvky. Za jezerem se nám naskýtá nádherný pohled na celý splaz ledovce, jenž v nejvyšších partiích přechází v obrovský krunýř Jostedalsbreenu. Dole před ledovcem a na bočních stěnách údolí jsou vidět zřetelné stopy nezadržitelného ústupu ledovce. Vědci vypozorovali, že za posledních 150 let se ubývání ledu proti dřívějšku výrazně zrychlilo. Ačkoliv v zimě napadne v nejvyšších partiích někdy i osm metrů sněhu, nestačí tato nadílka dostatečně zásobit ledové masy a nahradit tak její ztráty, vznikající odtáváním během léta, kdy čelo ledovce může za teplého počasí ustoupit až o půl metru za den.
K ledovci je to jen co by kamenem dohodil, přesto si cesta vyžádá půl hodiny pěšího pochodu. Kola necháváme zamčená na parkovišti. Jako chytrý průvodce posílám všechny zájezdníky pěšky napřed po břehu jezera a sám se svou Machinou se přeplavím za 10 trollích korun motorovým člunem. Po vylodění šlapu ještě půl kilometru na kole po kamenných plotnách, až přijíždím k mohutné, zelenobíle zbarvené bystřině, která vytéká zpod obří ledové brány na špici ledovce. Z uctivé vzdálenosti sledujeme modré masy ledu, odděleni od nich provazovým zábradlím s výstražnými nápisy v několika světových jazycích. Můžeme si proto i v češtině přečíst, že ledovec je neustále v pohybu a že je nebezpečné se k němu příliš přibližovat. Kousek napravo však již provaz končí, a tudíž nám nic nebrání vyfotit si tuto atrakci zblízka.
Jako osoba zodpovědná za zdar této výpravy nevidím zrovna rád, když někteří odvážlivci z našich řad se dostávají až přímo na led. Přesto se neubráním úsměvu, když tito lovci obrázků při zlověstném zapraskání statečně prchají do bezpečné vzdálenosti, foťák nefoťák. Teprve po hodině náležitě nabaženi se zvedáme k návratu kolem jezera ke svým kolům.
K místu nocování nám zbývá ještě třicet kilometrů zpátky údolím Jostedalen. Dnes budeme stanovat na příjemné loučce obemknuté z jedné strany řekou a z druhé strmým svahem hlubokého údolí. Cesta vede převážně z kopce a rozhodně není nezajímavá. O zpestření se postarají čtyři tunely, z nichž nejdelší měří téměř 400 metrů. Na tábořiště dojíždíme roztroušeně v průběhu pozdního odpoledne. Na ty nejrychlejší čeká malý bonus za etapové vítězství v podání houbové smaženice od našich řidičů, kteří během jízdy autobusem nasbírali pět kilo křemeňáků.
Tolik o jednom dni našeho společného výletu, který jsem loňského léta podnikl spolu s třiatřiceti účastníky naší severské výpravy. A těmto všem kamarádům bych chtěl za společné prožití báječných chvil v norských horách poděkovat.