Peer Gynt Vegen

Na nejvyšším bodě dnešní túry zastavuji kolo a fascinován se rozhlížím. Připadá mi, že zrychlený dech není způsoben právě překonaným stoupáním, ale panoramatem, který se okolo mne otevírá. Na západě se třpytí ostré štíty nejvyššího severského horstva Jotunheimen se svými ledovcovými náhrdelníky a na severu se z okolní krajiny prudce zdvihá řetěz dvoutisícových vrcholů Rondane. Celý východní obzor je poset holými a oblými kopci pohoří Ringebu a na jihozápadě se vypíná náhorní plošina Synnfjelvidda. Kolem dokola se rozprostírá království Peera Gynta, pomyslná říše legendárního horala, který zde na konci osmnáctého a na začátku devatenáctého století opravdu žil a jehož postava a činy se staly předlohou ke slavnému románu Henrika Ibsena.

Jádro kraje Peera Gynta tvoří rozsáhlý hřeben, či spíše náhorní plošina, zdvihající se mezi údolími Gudbrandsdalen a Espedalen. Svahy hřebene jsou rozbrázděny zalesněnými bočními údolími a nad nimi se ve zkamenělých vlnách zdvihají holé kopce dosahující výšky 1100 až 1500 metrů. Po tomto hřebeni vede jedinečná cyklistická trasa Peer Gynt Vegen. Obvyklým východiskem na pouť cestou Peera Gynta je osada Skei. Puntičkáři by mohli namítnout, že cesta už začíná ve vesnici Svingvoll, ale osm kilometrů stoupání po asfaltové silnici si tentokrát odpustíme. Jako většina horských osad v Norsku, tak i Skei se během času přeměnila ze zapomenutého místa, kde se ozývalo jen bučení krav a bekání ovcí, na vyhledávané turistické a výletní středisko. Na horských svazích se sice i dnes pasou malá stádečka, ale oproti dobám minulým se důraz klade více na ždímání turistů nežli ovčích struků. Nutno však dodat, že se tak děje přirozeně a se souhlasem postižených. My tady však nejsme kvůli oddechu a proto se vydáváme válcovanou písčitou cestou, jak jinak než do kopce. Kousek za osadou je přes cestu závora. I tady musí automobilisté zaplatit poplatek za vjezd na soukromou cestu. Z vybraných peněz se pak provádějí opravy vozovky. Oproti jiným trasám tady potkáváme o něco více rodin se svým čtyřkolovým miláčkem, ale naštěstí většina z nich táboří na paloucích vedle cesty. Zanedlouho se ocitáme nad hranicí lesa. Cesta vede střídavě nahoru a dolů a kroutí se mezi kopečky, které jsou porostlé lišejníky a keříky zakrslých bříz a jalovců. Kolem se zrcadlí spousta jezer a jezírek. Kam jenom dohlédneme, nikde ani stopa po činnosti člověka. Zmocňuje se nás zvláštní pocit, jako bychom byli přeneseni do říše Tolkeinových příběhů - v dáli se vypínají Mlžné hory a pod nimi se černá Temný hvozd. Do reality nás vrací příjezd do osady Fagerhoi, sestávající se z hrstky na červeno natřených dřevěných chatek a domků ledabyle rozhozených po planině. Tady začíná stoupání na 1 053 metrů vysokou Listulhogdu, nejvyšší bod celé cesty. Z temena plochého kopce, který leží na dvacátém kilometru cesty, máme pohoří Jotunheimen a Rondane jako na dlani. Při dobrém počasí lze na severu ve vzdálenosti více než sto kilometrů spatřit Snohettu, nejvyšší vrchol Dovrefjellu, a na jihozápadě sto dvacet kilometrů vzdálený hřeben Reineskarvetu. Sjíždíme do osady Tofteseter a za ní se noříme do březového lesa. Když stromy prořídnou, objeví se před námi útulné lyžařské středisko Gala. Útulné proto, že jej tvoří pouze několik lyžařských vleků a pár horských chat a hotelů. V okolí osady se mezi malými pahorky kroutí dlouhá řada sloupů s osvětlením, která vede zdánlivě odnikud nikam. Účel této podivné řady lamp je však prostý. V zimě tudy vede lyžařská stopa a protože v prosinci a lednu je tady už ve tři hodiny odpoledne tma jako v pytli, je nutno trénujícím lyžařům svítit. V Gale opět vjíždíme na asfaltovou silnici, která hned za osadou klesá k jezeru Galavatn. Ve vrcholícím létě je tady příjemné koupání. Na břehu jezera se každoročně v přírodních kulisách a pod širým nebem pořádají divadelní festivaly Peera Gynta. Před časem jsme se zde vyskytli právě v předvečer konání festivalu a měli jsme možnost zdarma shlédnout generální zkoušku jednoho dramatu z prostředí norského venkova minulého století. Možná to byl právě Peer Gynt, ale z textu nám to nebylo zcela jasné. Od té doby se však tomuto místu zdaleka vyhýbáme. Po pár kilometrech asfalt končí a hlubokými smrkovými lesy přijíždíme do osady Fefor. Jezero po levé straně se jmenuje na místní zvyklosti poměrně nezvykle - Feforvatnet. Příjemným zpestřením na cestě severskými hvozdy jsou farmy, stojící na otevřených planinách. Některé z nich slouží ještě svému původnímu účelu, jako například Hattdalsseter. Po čtyřiceti osmi kilometrech se ocitáme v osadě Dalseter v údolí Espedalen, kde naše dnešní túra končí. Cesta Peera Gynta je u konce a s ní i prvních pět dílů našeho seriálu. Cesty Trollů vás zavedly do norských hor, do divoké a nedotčené přírody, jedné z mála, které nám na našem starém kontinentu ještě zbývají. V nadcházejících letních měsících se však na sever vypraví další naši cykloturisté, aby se na kole opět vydali cestami, které byly již v našem časopise popsány, nebo těmi, které se objeví v prvních číslech příštího ročníku jako další pokračování.