Slådalsvegen

Slunce svými bodlinami proniká mezi větvemi borovic a snaží se propíchnout plátna stanů, které včera večer vyrostly na mýtině na břehu zpěněné řeky Sjoa. Ačkoliv zlatý mozol pere už pěkných pár hodin, je teprve časné ráno. Na dvaašedesátém stupni severní šířky to však není v létě zas taková zvláštnost. Slunce tady vychází ve tři a nezapadne před desátou. Skutečnost, že je dlouho vidět, je jistě pro nenasytné hltače kilometrů příjemná, ale pro ty, kteří navíc chtějí po dlouhém dni ještě posedět u táboráku, se dovolená na severu zvrhne v jeden nepřetržitý flám, na jehož konci jsou mátožně se ploužící postavy s vaky pod očima velkými jak brašny na zadní nosič.

Tábořiště se probouzí a začíná ranní rituál, který se opakuje pokaždé, když tlupa kočovných cykloturistů bourá své ležení a přesouvá se na jiné místo, ještě nedotčené pneumatikami jejich kol. Dnes máme před sebou cestu Slådalsvegen, která vede z městečka Vagamo v údolí Ottadalen, přelézá horský masív Reinheimen, jehož severním úbočím sjíždí do osady Lesja. Tato pětatřicet kilometrů dlouhá šotolinová cesta začíná ve výšce 362 metrů, kulminuje sedlem s výškou 1190, aby nakonec nabídla jezdcům dárek ve formě sjezdu, při kterém se během deseti, patnácti minut octnou o sedm set metrů níže. Z našeho tábořiště u řeky Sjoa je to však do Vågåma ještě pěkný kus cesty, ale protože se nám naše chrommolybdenové nebo duralové oře snaží vytrhnout z otěží, dáváme jim jako předkrm 38 kilometrů dlouhou poznávací trasu podhůřím Jotunheimen. Nejdříve se vydáváme lesní cestou proti proudu Sjoi. Kolem nás se prostírají řídké borové lesy s hustým kobercem žlutého lišejníku, po stranách údolí se zdvihají holé oblé kopce, ale směrem na západ už vidíme skalnaté štíty nejvyššího norského pohoří se svými bílými sněhovými nebo ledovcovými čepicemi. Po pěti kilometrech zastavujeme u přírodní zajímavosti Ridderspranget, čili Jezdcův skok. Jinde více než třicet metrů široký tok Sjoi je tady sevřen do skalní průrvy široké tři až čtyři metry a dlouhé třicet metrů. Stěny, svírající průrvu, se směrem nahoru zužují, takže v nejužším místě je to na druhou stranu tak dva metry. V tomto místě lze na druhý břeh přeskočit, ale malý věneček, položený na skále, svědčí o tom, že ne každý pokus dopadne dobře. Zpěněná voda, která se valí korytem pod námi, spolu s peřejemi dále po proudu nás nenechávají na pochybách, zda by někdo pád do vody ještě rozchodil. K tomuto místu se pojí jedna stará legenda o mládenci, který unesl svoji milou, aby zabránil jejímu nucenému sňatku s jiným mužem, nejsilnějším to bojovníkem v kraji. Onen bojovník se však s vidinou ztráty své budoucí nevěsty nechtěl smířit a začal s několika svými kumpány prchající dvojici a jejich družinu pronásledovat. Nutno dodat, že vše se odehrávalo na koních. Jak jistě jste už vytušili, k vyvrcholení dramatu došlo právě v místě, ke kterému se legenda váže. Pronásledovaní přeskočili průrvu, otočili se a připravili k obraně. Aby dal únosce ještě větší váhu svému úmyslu, že si nehodlá nechat vzít svoji milou, svrhnul do zpěněných hlubin řeky jednoho ze svých druhů. Tento rázný čin pronásledovatele pravděpodobně odradil a vše nakonec dopadlo dobře. Milenci se vzali, měli kupu dětí a dřeli na statku až do smrti.
Asi dvě stě metrů proti proudu je celá impozantní scenérie doplněna mohutným vodopádem, kde se voda valí přes tři stupně do hloubky pětadvaceti metrů. Pohodu uprostřed divoké norské přírody však začínají rušit naše oře, které se chtějí vytrhnout z ohlávky a vydat se na další cestu. Nasedáme tedy na ně a po chvíli vjíždíme na asfaltku, kterou po deseti kilometrech u čarokrásného jezera Lemon zase opouštíme a vydáváme se dobývat svůj první horský hřeben. Krátké stoupání vystřídá delší sjezd, při kterém můžeme obdivovat rozložité štíty pohoří Rondane, které vyrůstají z rozlehlé náhorní plošiny jen asi třicet kilometrů na východ. Dole za jezerem Flatningen opět přehazujeme na nejlehčí převody. Na horní hranici lesa krátce zastavujeme a hledíme zpátky na pohoří Jotunheimen, které právě opouštíme. Následující krátká jízda po rovině mezi řídkými březovými háji je dneska spíše výjimkou, neboť po chvíli zase následuje sjezd do údolí, kde šest set metrů pod námi leží Vagamo. Na druhé straně údolí se zdvihá mohutný hřeben Reinheimen, který máme dnes v úmyslu překonat. Ve sjezdu se nám dostává adrenalinu takovou měrou, že ho musíme dole v městečku tišit zmrzlinou. Cesta Slådalsvegen, která zkracuje vzdálenost mezi městečkem Vagamo a osadou Lesja o více než šedesát kilometrů, začíná táhlým stoupáním nad údolím říčky Finna. S přibývajícími metry převýšení les řídne a farem okolo cesty ubývá. Stoupání je nakrátko přerušeno krátkým sjezdem a pak zase do kopce. Nalevo od nás se peřejemi valí do údolí vody říčky Skjerva a zanedlouho rozeznáváme blížící se hospodu a před ní sličné postavy žen. Zastavujeme a po bližším ohledání zjišťujeme, že postavy jsou pouze dřevěné. V hospodě je ještě jedna docela nahá, ale je to taky dřevo. Nad hospodou už není žádný les, jen stráně poseté kameny a porostlé keři zakrslých bříz a lišejníkem. Po půlhodině dalšího stoupání přichází něco naprosto neočekávaného. Vjíždíme do sedla. Ve výšce 1190 metrů sice fouká pěkný vítr, ale přesto sesedáme a zachumláni do větrovek vychutnáváme pocit naprosté samoty v horské pustině. Do údolí začínáme sjíždět až po dlouhé chvíli. Za námi pomalu mizí pohoří Jotunheimen a před námi se otevírá výhled na celý Dovrefjell s nejvyšší horou Snøhetou. Za námi je i celá dnešní cesta a před námi další zážitky a dobrodružství.