Trollstigen

Kdo by chtěl projet cestou Trollstigen a nezastavit se přitom pod legendární stěnou Trollů, přišel by o jednu z nejvíce fascinujících podívaných v Norsku. Ze dna údolí Romsdalen vyrůstá k obloze ponurá a obrovitá severní stěna Trollveggen, končící zubatým vrcholkem v nadmořské výšce 1797 metrů. Z celkových šestnácti set metrů vysoké zdi z tmavé žuly je více než tisíc metrů převislých. Sluneční paprsky osvítí tuto odstrašující stěnu jenom na pár chvilek při východu nebo západu slunce, a to pouze v plném létě.

Stěna byla dlouho považována za nelezitelnou nejen pro svoji převislost a výšku, ale i kvůli neustálým a rychlým zvratům počasí. První výstup byl podniknut až v roce 1964 a dodnes zůstává výzvou jen pro ty nejlepší horolezce. Samotná cesta Trollstigen začíná nějakých šest kilometrů blíže k přístavnímu městečku Andalsnes hned za mostem přes řeku Rauma. Asfaltová silnice zpočátku stoupe jenom mírně. Domky okolo cesty zdobí dřevěné sochy zvířat nebo Trollů. Tyto vyřezávané postavy mají být jakousi ochranou před horskými bytostmi, kteří v hojném počtu obývají okolní pusté hory. Když je nebezpečí výskytu Trollů největší, upozorní nás na to speciální dopravní značka. S přibývajícími kilometry se nám naskýtá výhled, který vyvolává značné pochybnosti. Konec údolí, kam cesta směřuje, je totiž uzavřeno strmým srázem, který protíná veliký vodopád. Tudy přece nemůže vést silnice! Těžknoucí nohy a rachocení přehazovaček nám dávají najevo, že stoupání se začíná poznenáhlu utahovat. Peloton se trhá a od této chvíle už jede každý za své. Autoturisté, projíždějící kolem nás ve svých plechových vehiklech, na nás nechápavě civí. Jen někteří nám pošlou přes sklo uznalé nebo povzbuzující gesto. Auta s katalyzátory tady sice tolik nesmrdí, ale říkáme si, že jsme přeci jenom měli vyrazit už ráno. Přichází první protisměrné zatáčky. Jsou sice rozšířené, ale některé autobusy je projíždějí na dvakrát. S přibývajícím stoupáním opouštíme les a začíná se otevírat pěkný výhled na celé údolí. U mostku pod vodopádem dostáváme sprchu od neustále přítomné vodní tříště. Za jedenáctou a poslední serpentinou nás čeká už jenom kilometr dlouhé úporné stoupání strmým úbočím a ocitáme se na horní hraně srázu, uzavírající údolí pod námi. Stojí zde několik dřevěných domků, které slouží jako restaurace nebo obchůdky se suvenýry. Někteří z nás si kupují nějakou drobnost, která jim bude připomínat dnešní výkon a pak už vyhledáváme nejlepší místo pro fotografování a vyhlížení pomalejších a cestu si více vychutnávajících kolegů. Stěnou pod námi se s hukotem valí vodopád Stigfossen, okolo nás ční nejstrmější hory Norska a po silnici hluboko dole jezdí auta, které z této výšky vypadají jako dětské hračky. Z ptačí perspektivy obdivujeme odvahu a dílo norských inženýrů a dělníků, kteří tuto odvážnou stavbu na počátku našeho století postavili.
Od vyhlídky ještě mírně stoupáme silnicí k chatě Trollstigheimen, která stojí ve výšce 850 metrů nad fjordem. Zde se nachází nejvyšší bod dnešní cesty. Do této chvíle jsme ujeli osmnáct kilometrů a do městečka Valldal nás čeká ještě táhlý třicetikilometrový sjezd. Tam totiž na břehu Norddalsfjordu na nás čeká náš autobus, který kvůli vleku na kola musel celé stoupání Trollů objíždět po pobřeží s pěknou porcí kilometrů navíc.