Vøringfoss

Další společná túra v našem seriálu cyklistických výletů po zemi hor a fjordů nás zavede k jednomu z nejznámějších norských vodopádů, který nese jméno Vøringfoss. Cestu začínáme v nulové nadmořské výšce od vodní elektrárny Sima, která je, podobně jako mnoho dalších norských elektráren, celá skrytá uvnitř skály. Propojená soustava jezer nahoře na náhorní plošině Hardangervidda zajišťuje neustálý a bohatý tok vody, jež padá 850 metrů vysokou šachtou, která je rovněž vyrubána ve skále.

Za dvacet trollích korun vstupného můžete shlédnout zajímavý dokument o budování tohoto díla a rovněž se podívat 700 metrů do nitra skalního masívu, kde je vytesána obrovská hala s turbínami a řídícím střediskem celé elektrárny. Výkon elektrárny při plné kapacitě je vyšší než plánovaný výkon našeho Temelínu. A škody na životním prostředí přitom prakticky žádné. Jenom vrata do skály a na pusté náhorní plošině pět nových jezer se sypanými hrázemi, které vypadají jako kamenité morény. Dokonce i voda se po průchodu turbínami a před vypuštěním do fjordu ochlazuje na požadovanou teplotu, aby nebyl narušen křehký ekosystém. Nyní však již do sedel a klikatou silničkou podél fjordu vyrážíme do šest kilometrů vzdáleného městečka Eidfjord, odkud je to k vodopádu ještě dalších osmnáct. Tady opouštíme pobřeží a vjíždíme do typického, ledovcem utvořeného údolí se širokým dnem a strmými stěnami. Kousek za městečkem přijíždíme k jezeru Eidfjordvatnet, do něhož se z obou stran noří hladké skalní plotny. Odbočujeme na starou silnici, která je vysekaná ve skále přímo nad jezerem. Projíždíme několik set metrů dlouhými tunely. Nemáme světla, a tak se spoléháme svůj šestý smysl a několik málo oken proražených na světlo ven. Volné úseky staré silnice jsou chráněny před padajícími balvany betonovým podloubím nebo ocelovými sítěmi. Nová silnice tento problém řeší jednoduše tak, že se zavrtá do tunelu. Za dalším úhledným městečkem, zvaným Horní Eidfjord, silnice začíná stoupat a vjíždí do údolí Mabodalen. Tady se nachází malý skanzen, který je tvořen několika nízkými obytnými a hospodářskými ani ne tak budovami jako spíše boudami. Tato farma byla opuštěna v polovině osmnáctého století kvůli velkému rozšíření ledovců. Tehdy bylo mnoho horských farem v Norsku rozdrceno postupujícím ledovcem nebo muselo ukončit svoji činnost, protože ledové masy zavalily pastviny pro dobytek. Tato malá doba ledová trvala několik desítek let a od jejího skončení až do dneška se ledovce neustále zmenšují a ustupují. U farmy odbočujeme opět na starou silničku, která dneska slouží jednak cyklistům a pěším turistům, ale také jako jízdní dráha pro malý turistický vláček, který nahoru vyveze ty línější. Údolí se po chvíli zužuje v kaňon se strmými stěnami na obou stranách. Po starém klenutém kamenném mostě s dvěma oblouky překonáváme zpěněnou říčku. Cesta se klikatí vzhůru a někdy nemá jinou možnost, než se zakousnout do skály a skrze tunýlky proniknout dál a zároveň blíž k k očekávanému cíli. Na několika místech podjíždí novou silnici, která stejný výškový rozdíl překonává tunely ve tvaru spirály. Stoupání je to pěkně prudké, ale nahoře za jsme ze vynaloženou námahu odměněni úžasnou podívanou. Stojíme na okraji propasti, do které se valí vodopád Vøringfoss.

V hlubokém kotli voda se vaří,
nahoru prší, vzduch barvami září...

Ze skalního stupně pod námi padá bílá voda do hloubky 183 metrů. Ve volném prostoru se proud řeky rozpadá na malé čásečky a divákovi připadá, jako by se ve vzduchu jeho pád zpomaloval. Dolů do skalního kotle však dopadá s obrovskou silou a za ohlušujícího burácení se štěpí do třech trysek, které jako přehřáté kotle parní lokomotivy srší gejzíry vody do tvaru trojzubce. Vodní tříšť stoupá nahoru nad okraj propasti a ve slunečním svitu vytváří duhový oblouk. Z druhé strany ústí do amfiteátru druhý, na vodu trochu chudší vodopád a dokresluje tutu ohromující podívanou. Ještě působivější pohled na vařící se kotel se otevírá naproti o sto metrů výše ze skalních vyhlídek od horského hotelu Fossli, kam musíme ještě kilometr popojet. K velké radosti našich nenasytných tachometrů opět nasedáme a míříme k dalšímu dnešnímu cíli, umělému jezeru Sysevatn. Nad vodopádem se charakter krajiny mění. Jak cesta opouští úzké údolí a vyjíždí na náhorní planinu, stoupání se náhle zmírňuje. Jedeme nyní zvlněnou krajinou pusté náhorní plošiny Hardangervidda. Řídké březové lesíky se střídají s roztroušenými, malými červenými chatkami a kolem cesty se občas pasou ovce. Po deseti kilometrech spatříme na levé straně jednolitou a pravidelně utvářenou hradbu a po chvíli již rozeznáváme jednotlivé velké balvany, vyrovnané do rovné plochy na přehradní hrázi. Po pěším výstupu na toto dílo, které vytvořily lidské ruce, přesněji řečeno lžíce obřích bagrů, stojíme na vrcholu sypané hráze jezera Sysevatn, jednoho z pěti umělých jezer, které téměř tisíc metrů pod námi napájejí turbíny elektrárny Sima. Kolem se otvírá velkolepý rozhled na rozsáhlou část náhorní plošiny.


Vylez’ jsem nahoru a byl jsem vykulen,
spatřil jsem ledovec Hardangerjokulen...

Na severu se vysoko nad okolí zdvihá rozložitá, mohutná hora. Její ploché a rozlehlé temeno pokrývá souvislá ledová čepice o průměru více než deset kilometrů a vytváří tak obrovskou bílou pláň. Slunce svítí a ledovec Hardangerjokulen se nám představuje v celé své majestátní kráse.
Ještě chvíli se kocháme působivou vyhlídkou a potom už nasedáme na naše již neklidné býky, abychom jim mohli povolit opratě a na zpáteční cestě si náležitě vychutnat rychlý sjezd z nadmořské výšky 950 metrů až na úroveň moře.

text Jakub Vodrážka