Gamle Strynefjellsveg – Starou silnicí mezi mantinely sněhu

V dřívějších dobách spojovaly městečko Stryn ležícím na břehu Nordfjordu s vnitrozemskou oblast Skjåk dvě stezky. Sloužily k obchodování a projít po nich dokázali pouze pěší poutníci nebo koně s nákladem naloženým na hřbetě. Místním farmářům bylo uloženo, aby tyto cesty přes pohoří Strynefjellet udržovali schůdné. Více používanou cestou byla jižní varianta, vedoucí horskými údolími Sundalen a Raudalen. Severní trasa, která vedla údolím Hjelledalen a kolem jezera Langvatnet, se tolik nepoužívala. Přesto v roce 1881 padlo rozhodnutí vybudovat právě tudy cestu, po které by mohly jezdit povozy.

Na stavbě třicet devět kilometrů dlouhé horské silnice mezi osadami Hjelle na západě a Grotli na východě se podíleli spolu s místními obyvateli také švédští dělníci. Pracovní dny byly velmi dlouhé, protože na silnici se mohlo pracovat pouze malou část roku. Práce začínaly v červnu nebo červenci, jakmile roztál sníh, a trvaly do září, kdy se do hor znovu vrátila zima. Mezi nejtěžší úkoly na stavbě patřilo vynášení kamenných patníků. Každý z ručně vytesaných kamenů musel někdo naložit na svá záda a donést na určené místo.

Když byla v létě roku 1894 cesta Gamle Strynefjellsveg otevřena, bylo to v oboru silničního stavitelství opravdu mistrovské dílo. Silnice však byla průjezdná pouze v létě a na podzim. V zimě ji pokryla mnohametrová vrstva sněhu. Při podzimních sněhových nadílkách se o sjízdnost cesty staraly dvě stovky mužů, kteří z obou stran vyráželi do hor a lopatami odhazovali sníh. Tak to trvalo do padesátých let dvacátého století, kdy se zde objevily první odklízecí stroje.

V roce 1978 byla postavena nová silnice, která umožnila celoroční provoz. První třetina nové komunikace směrem od Hjelle vede shodně se starou silnicí. Potom se zavrtává do tunelů, vyúsťující po jedenácti kilometrech v údolí Breiddalen. Tady se setkává s již dříve vystavěnou silnici, která automobilistu dovede do Grotli, kde se připojuje stará Strynefjellsveg.

Autobus nás vyváží serpentinami vzhůru údolím divoké řeky. Ještě skrz okna obdivujeme sto dvacet let starý kamenný most Jøl, jehož vozovka vede šedesát metrů nad řekou. Dneska se už po něm nejezdí. Veškerá doprava probíhá v jeho těsném sousedství po novém železobetonovém mostě.

Zastavujeme dvě zatáčky pod místem, kde se stará silnice odpojuje od nové, která bezprostředně potom mizí v tunelu. Na pouhých ale přesto krásných dvacet sedm kilometrů cestou Gamle Strynefjellsveg vyrážím už podruhé. Oproti loňské premiéře, kdy na počátku cesty mrholilo a okolní hory zakrývala olověná mračna, nevypadá dnes obloha o nic lépe, ale alespoň nemží.

První kilometr stoupáme po starém asfaltu a dojíždíme k hotelu Videseter, který byl v roce 1905 postaven pro ubytování turistů projíždějících po tehdy nové silnici. Odbočujeme k hotelu, ale spíše než ten nás zajímá vodopád Buldrefossen, jehož vody padají do hloubky šedesáti metrů. Z vyhlídky na vodopád bývá rovněž pěkně vidět na vrchol Skåla s ledovcem Skålabreen, ale západním směrem nad fjordy se drží mraky.

Jak dále stoupáme údolím vzhůru, začíná se obloha protrhávat. Povrch cesty je tvořen válcovanou jemnou šotolinou, takže se šlape vcelku dobře. Podél krajnice stojí řady starých kamenných patníků. Kolem přibývají sněhová pole a na některých místech vedle silnice se tyčí sněhové mantinely. Stoupání končí u střediska letního lyžování pod ledovcem Tystigbreen. Slunce pěkně svítí, jak se na 11. červenec ostatně sluší, sedačková lanovka je v provozu a upravenou sjezdovkou se spouštějí lyžaři. Jaký rozdíl proti minulému roku, kdy pro velké teplo bylo středisko uzavřeno již v půlce června.

Cesta dál už vede kolem jezer téměř po rovině. Na začátku jezera Langvatnet stojí kolem cesty pár malých dřevěných baráků, které bývaly využívány jako sklad nářadí pro údržbu cesty. Lopaty zde měli uschovány také dělníci, kteří čistili cestu od sněhu. Nad skalnatými srázy, vyrůstajícími z protějšího břehu jezera, visí ledové masy.

Nad jezerem Vassvendtjørnin stojí vedle silnice patník, vyznačující nejvyšší bod cesty. Jsme ve 1139 metrech nad mořem. Vody jezera tečou na dvě strany. Směrem na západ se po pár desítkách kilometrů dostanou do Nordfjordu a jím do Norského moře. Vody tekoucí na východ to mají do moře dále. Musí urazit pět set kilometrů, aby jižně od Osla dosáhly Severního moře.

Silnice začíná klesat a jízda se zrychluje, ale zajímavostí kolem neubývá. K jihu odbočuje údolí Mårådalen, kde se v minulosti těžily drahé kovy. U dalšího jezera Heilstuguvatnet, které leží ve výšce přes tisíc metrů, se nalezly šest tisíc let staré stopy po osídlení. Inu, pradávní obyvatelé museli být věru otužilí.

Pod jezerem cesta opět rychle klesá a noří se do březového porostu. Podél cesty se začínají objevovat víkendové chaty, a to je první známka toho, že vjíždíme do Grotli, cíle dnešní vydařené túry.