Iditarod National Historic Trail

Na začátku dvacátého století bylo zásobování a doprava do vzdálených míst na Aljašce závislé v zimě pouze na psích spřeženích. Stejně na tom bylo i Nome, městečko ležící na pobřeží Tichého oceánu v oblasti Beringova průlivu, kam původně vedla přes dva tisíce kilometrů dlouhá trasa z přístavu Valdez na jihu Aljašky přes rozvíjející se Fairbanks ve vnitrozemí. Když byl v roce 1908 vytyčen nový o třetinu kratší směr z přístavu Seward, mělo se za to, že nebude příliš používán, protože na jeho trase neleželo žádné z významnějších měst nebo osad. O vánocích byl však na řece Haiditarod River nalezen žlutý kov a v následujících letech se po nové trase vydaly do zlatých nalezišť tisíce hledačů štěstěny. Do nově vzniklého města Iditarod proudili lidé, náklad, zásoby a pošta. Opačným směrem zase vytěžené zlato.

V roce 1918 zlatá horečka pominula a ruch na Iditarod Trail utichl. Další slavná chvíle však na sebe nenechala dlouho čekat. V zimě 1925 propukl v Nome záškrt. Ve městě však nebylo dostatek vakcín. Poslat sérum letadlem bylo riskantní, protože nad Aljaškou zuřil blizard. Sérum bylo tedy přepraveno vlakem do Nenany, kde už na ně čekalo první psí spřežení, které se vydalo na téměř jedenáct set kilometrů dlouho cestu do Nome. Na trase bylo připraveno dvacet nejlepších musherů z celé Aljašky se svými spřeženími a ti si mezi sebou vzácný náklad štafetově předávali. Do Nome dorazilo sérum za pět a půl dne a nebezpečí epidemie bylo v zárodku zlikvidováno.

V následujících letech letecká doprava nahradila psí spřežení, město Iditarod zaniklo a Iditarod Trail začal upadat v zapomnění. Téměř půl století stezku zarůstal les nebo tundra. V roce 1973 však zažila nové zmrtvýchvstání, když na trase  z Anchorage do Nome byla započata tradice každoročních závodů psích spřežení Iditarod. O pět let později byla celá trasa prohlášena zákonem za Národní historickou stezku.

V současné době má Iditarod Trail řadu oblíbených a turisty vyhledávaných úseků, z nichž některé jsou přístupné rovněž pro horská kola. Podél dobře značené trasy se nalézá dostatek tábořišť a také řada srubů.

Naše skupina si na Iditarod Trail vybrala 42 km dlouhou trasu z Eagle River přes Crow Pass ve státním parku Chugach. Na začátku naší trasy stojí informační středisko Eagle River Nature Cente, v němž ostatní čekají, než já s Maršálem převezeme jedno z našich aut do cílového místa a vrátíme se. V okolí střediska vede několik kratších okruhů, z nichž jeden je momentálně zavřený, protože se tam každou sezónu stahují medvědi, aby si v řece nalovili lososy. Zatímco ostatní v centru studují, jak se zachovat při setkání s medvědem, Čmelda s Mackem se vydávají k řece. I když to asi není jejich záměrem, naskýtá se jim příležitost poznat chování grizzlyho přímo v divočině. Medvěd však jeví větší zájem o lososy a i když lidi registruje, nenechává se jimi příliš rušit.

Balení, přesun auta i grizzly nás trochu zdržují, a tak se na túru vydáváme až před čtvrtou hodinou odpoledne. Cesta je zpočátku upravená, neboť asi hodinu cesty od centra se nacházejí sruby, které nabízejí turistům ubytování. Potom se už noříme do jehličnatého lesa. Na chvíli nás svádí z cesty značky jednoho z krátkých okruhů, ale naštěstí si včas uvědomujeme, že celá dnešní cesta má vést podél řeky. V lese roste spousta hub, ale po zkušenostech z minulých dnů jsme si předsevzali, že budeme sbírat pouze pravé hřiby a ryzce. I tak se nám ale vrchní kapsy u batohů rychle plní.

Stezka prochází lesem a jen občas se přiblíží k řece. Široké řečiště je nyní rozdělené na mnoho ramen, v nichž se válí naplavené stromy. Na jaře je řeka plná a voda zaplavuje i níže položené úseky stezky.

Údolí řeky je po obou stranách lemováno řetězem hor, jejichž vrcholky již pokrývá sníh. Potkáváme pár skupinek. Všichni mají sebou psa, aby je upozornil na přítomnost medvědů. My máme na batozích připevněné rolničky. Na stezce totiž překračujeme medvědí lejna téměř na každých padesáti metrech.

Kolem stezky rostou maliny a červený rybíz, a tak si během pochodu vylepšujeme jídelníček vitamíny. Procházíme kolem jakéhosi rybníka, nad nímž se zdvihá strmá paseka. Ze stráně vede k vodě několik vyšlapaných cestiček. Než si stačíme uvědomit, kdo je mohl vydupat, vidíme na hladině plavat bobra. Rybník tedy není rybníkem, ale bobřím jezírkem a paseku vyholili bobři, když stavěli svoje hráze.

Zanedlouho přicházíme k tábořišti pod vodopádem Twin Falls a stavíme stany. Kolem tábora roste hustý podrost, ideální útočiště pro medvěda. Bez rolniček se neodvažujeme jít ani pro vodu. Vytahujeme na stromy batohy s jídlem a rychle zpátky na tábořiště k ohni.

I další den postupujeme kolem řeky. Stezka jemnozem méně schůdná. Na pár místech je opatřena provazy nebo žebříky. Přes boční přítoky jsou položeny klády a nad nimi je napnuté jistící lano.

Na tábořišti na oblázkové naplavenině stojí stan a jeho obyvatelé, sympatický mladý zálesák se psem, očividně dneska nikam nespěchají. Nad řekou míjíme další tábořiště. Víme, že se budeme muset dostat na druhý břeh. Přecházíme štěrkovou morénu a z jejího vršku vidíme v celé kráse ledovec, uzavírající naše údolí, a pod ním jezero, z něhož vytéká řeka, kterou budeme už brzo brodit.

Procházíme řídkým listnatým porostem a ocitáme se u řeky. Není široká jako dole, ale řeka je nahoře vždycky užší. Na břehu stojí kůl s pokyny, jak se dostat co nejbezpečněji přes řeku, a pod ním kupa starých kecek. Přezouváme se z pohor a začínáme brodit. Ukrutně studená voda sahá místy nad kolena, ale po deseti metrech jsme zase na suchu. Jsme rádi, že to máme za sebou, ale vtom se za stromy objevuje hlavní tok. Na opačný břeh je to možná sto metrů a jiná cesta tam nevede. Jeden po druhém vstupujeme do proudící ledovcové vody. Už po pár metrech se bolest nohou stává nesnesitelnou. S holemi v rukou skoro běžím. Na suchu ještě nějakou chvíli trvá, než bolest pomine. Teploměr ponořený do vody ukazuje nulu.

Chvíli se vracíme podél řeky a potom už začínáme stoupat do bočního údolí. Na krásné louce s vyhlídkou na řeku, jezero a ledovec si dáváme dlouhou pauzu ne oběd.

Výše v údolí jsou stromy vystřídány olšovými keři. Přecházíme terénní muldu a asi sto metrů před námi stojí nedaleko stezky los s parožím o rozpětí možná dva metry. Okusuje listy olší a nechce se pohnout pryč. Víme, že los může být opravdu nebezpečný, zvlášť když ho někdo vyruší. Dovede se postavit i medvědovi a mnoho lidí už doplatilo na svoji lehkovážnost životem.

Po čtvrthodině čekání beru do ruky kravský zvonec a se zvoněním se vydáváme vstříc nevyzpytatelnému zvířeti. Když se přiblížíme na čtyřicet metrů, los pár kroků poodchází. Bereme to jako signál dobré vůle a obloukem jej obcházíme.

Cesta pokračuje vzhůru údolím. Přecházíme můstek přes boční přítok a kus nad ním další, který vede přes vodopád. Keře zůstaly pod námi a kolem roste už jenom tráva. Po kamenech přecházíme říčku a začínáme prudce stoupat. Stezka vede přes suťoviska a sněhová pole. Do bočního údolí po levé ruce stéká ledovec Raven Glacier.

Ve výšce 1182 metrů přecházíme sedlo Crow Pass a plochým údolím začínáme mírně klesat k jezeru, schovaného v kotli mezi černými skalnatými štíty. Naproti se pod svahem krčí horská chatka Crow Pass Cabin, kterou máme dopředu rezervovanou. Obloha se zatáhla, je zima a my jsme rádi, že dneska nemusíme stavět stany. Navečer nás překvapuje podivná chundelatá koza s mládětem. Se širokou tlamou a dlouhými bílými chlupy vypadají jako kříženci kozy s ledním medvědem. Vůbec se nás nebojí a vypadá to, že by rádi od nás něco vyžebrali. Až později zjišťujeme, že to byl kamzík bělák.

Na závěrečný den nám zůstalo už jenom posledních pět kilometrů. Scházíme suťovým úbočím holých kopců. Přes cestu leží zrezivělé ocelové lano a nedaleko se válí další zbytky lanovky. Pod strání rozeznáváme rozvaliny budov a výsypky. Jsou to pozůstatky dobývání zlata z první poloviny dvacátého století.

V suťovisku rozbíhá několik pěšin, které se dole zase napojují na cestu vedoucí od bývalého horního díla. Noříme se mezi olšové keře a zanedlouho vycházíme na parkoviště, kde čeká naše auto.